Dva staříci nad hrobem čekají hosty a jejich jedinou starostí je, jestli budou mít dost židlí, aby měli všechny kam posadit. V Brně je představují Eva Novotná a Michal Kern, které doprovází trumpetista Lukáš Soldán. Jenom ne žádný realismus, jen žádní senilní staříci, přál si autor. Oba herci jsou pro své role v ideálním věku: mají dostatek energie a do jejich tváří je vepsáno nemálo životních zkušeností. Vstupují na scénu s groteskním stařeckým třasem, jejž záhy odloží, aby propadli vířivým vzpomínkám na promarněný život. Vidíme, že Kernův stařeček zdětinštěl, stýská se mu po mamince, bere však zavděk i starostí stařenky, kterou Novotná obdařila láskyplně jízlivou ironií a skřehotavým smíchem.

Inscenace se pohybuje v reji překvapivých intonačních a gestických proměn, jaké dokážou oba herci zhmotnit v posledním verbálním tangu svého života. Čas se kolem nich prohnal jako vlak do stanice Konečná. 

Ještě ale není konec: čeká se nával sezvaných hostů a stařeček zahodí infantilnost, aby se naposled vžil do role manželského impresária dožadujícího se dalších a dalších židlí. Pro své nachystané poselství světu si najal Řečníka v podání Lukáše Soldána, který srdceryvné tóny, empaticky vystihující dialogy staříků, vystřídal zajíkavým koktáním trubky.

Abych to uzavřel: Židle patří k těm nejkrásnějším hrám o neodvratném závěru života. A jsem přesvědčen, že by Ionesco byl s provedením Martina Čičváka a jeho herců nadmíru spokojený.