Jiřina je plně pohlcená vyhlášením místního referenda, které má rozhodnout, zda se na místo bloku domů, v němž je i její oblíbená samoobsluha, postaví nový obchodně-kancelářský komplex. Nepřeje si to, protože ji změna připraví o každodenní sociální kontakt. Kamile je sociální kontakt lhostejný, vystačí si s internetem a stojí na straně změny: třeba to, co vznikne, bude dobré.

Obě mají za sebou zkušenost profesního vyloučení: Kamila za normalizace kvůli tomu, že v srpnu 1968 byla hlasatelkou v televizi, Jiřina po listopadu 1989 za to, že byla horlivou komunistkou a funkcionářkou. V přítomné chvíli jsou na tom ale obě stejně: staré, odkázané jedna na druhou, odepsané.

Je tu však ještě neteř Eliška, která jim přijde oznámit své těhotenství, a při té příležitosti se ukáže, že tato vystudovaná architektka je autorkou projektu, kvůli kterému má padnout Jiřinina samoobsluha, a vůbec nechápe, že by na tom referendum mohlo něco změnit. Investor už přece vložil peníze do projektu, tak teď si to nenechá zkazit.

Vlastní jádro dramatu je v konfrontaci postojů a jednání tří žen. Promluvy jsou částečně realisticky hovorové, částečně stylizované, někdy s půvabnou pointou, zejména tehdy, kdy ji na konci promluvy jedné postavy vysloví postava jiná. Pavla Tomicová hraje Kamilu uměřeně, režie neodolá, aby ji nenechala předvést cvičení (vzpomeneme si na její výkon ve StarDance). Natálie Drabiščáková je ve své roli drastičtější komička, ale je velmi věrohodná ve svém zaujetí pro demokratické principy (referendum) a mezilidské vztahy. Její ztvárnění Jiřiny ukazuje opoziční část současné rozdělené společnosti. Pavla Tomicová to má s neoliberálními výroky o témže světě současně složitější i snazší. Obecně s nimi panuje větší souhlas (získané svobody si vážíme), ale pokud jde o likvidaci pozůstatků starého světa, jsou tak nemilosrdné, až z nich jde strach. Simona Lewandowská je jako Eliška naivně sebejistá, v kontrastu s emocemi starších hereček pracuje s pozitivně nekonfliktní intonací své generace (a v telefonátu s partnerem ji komentuje). 

Kamila má flashback, který zpřítomňuje její dávnou panickou hrůzu, že se z obležené televize nedostane, a tím snad i zdůvodňuje svou neochotu vycházet z domu. Jiřině hluboce osobní zdůvodnění, proč tak trvá na podobě starého světa, dopřáno není. 

Neteř Eliška během stylizovaně probíhajícího telefonátu před diváky zjistí, že otec jejího očekávaného dítěte s ní rodinu založit nehodlá, a ve druhém hovoru se dozví, že jako s těhotnou s ní developer nadále nepočítá: pracuje u něj jako OSVČ, takže k ní nemá žádné ohledy. Svobody, které Kamila připomíná, se dají na Eliščině postavě demonstrovat: vystudovala, má slibnou kariéru, její partner hodlá odjet přes několikero otevřených hranic na velké turné Evropou. V kritické situaci jí ale chybějí Jiřinou připomínané základní sociální jistoty práce, péče a bydlení. Diskurz se tedy přikloní na stranu Jiřininy pravdy: neoliberální floskule, konformismus iluzí o svobodě být na volné noze a víra v pokrok, který je dán samotným trhem bez přívlastků, se ocitnou na suchu. Až se zbourá samoobsluha, bude to jen horší.

A tak se všechny nakonec k referendu odeberou.

Tím to samozřejmě nekončí, to by bylo až příliš schematické. Uplyne nějaký čas, Eliška je v porodnici, mezitím přišla o byt, takže se bude i s dítětem stěhovat k tetám a v pozadí se ozve ohlušující hluk. Jsou to bourací stroje, které likvidují starý blok. Jak dopadlo referendum, se nedozvíme a je to jedno…

Hra Kláry Vlasákové je kýženou příležitostí pro tři herečky, vzdáleně připomene kdysi slavnou Kočičí hru. Ale spíš než drama je to exemplum (humorná historka využívaná k přesvědčující argumentaci při disputacích). Všechny tři to hrají dobře, komika je uměřená, snad se jen někdy zbytečně moc křičí. Ale je to celé jaksi příliš hranaté, předvídatelné, exemplární. Kamila s Jiřinou si vlastně o sobě v dialogu nic zajímavého ani podstatného neřeknou, vtipně konstruovaný dialog se vyčerpává na informacích, které známe, a vlastně nevíme, proč ty dvě žijí spolu: jsou prostě vedle sebe umístěny jako na obraze. V programu se píše o smíření dvou pólů rozdělené společnosti, je to však předvedeno tak, jako by to lidské bylo jen záminkou k politickému. Živé jsou herečky, postavy mnohem méně.