Špinar si napsala scénář i vytvořila prostou scénu, která využívá specifický prostor – kamenné sklepení je tady obkrouženo několika bílými plátny. Konceptuálnost obrazů se vyjeví až v polovině této podívané, kdy se zešeří a divák pod UV světlem uvidí rozstříknuté ejakulace pánských vyvrcholení. K tomuto uměleckému kropení své klienty přivedla jedna z přítomných účastnic a OnlyFans herečka v podání vyzývavě kostýmované Terezy Maxmilián Marečkové, které se pod průsvitným černým topem vzdouvá předpisově klenuté poprsí online sexuální pracovnice.

A právě situace slavnostního zahájení výstavy se ukazuje jako ideální (reálný i mentální) prostor k divadelně imerzivnímu traktování starých i dnešních „lechtivostí“. Jde tady totiž zejména o (od)tabuizování všeho, co je spojeno se sexualitou a tělesností obecně; tedy o látku, s níž se dnes (na rozdíl od minulosti) pojí velká pluralita názorů často zcela protichůdných. Imerzivní zážitek, kdy jsme přeneseni do propracovaně simulovaného místa či iluze moderní galerie, je sám o sobě potěšující. Formální rámec tohoto divadla (inscenovaná vernisáž) představuje ideální způsob, jak propojit a také konfrontovat jedince se zcela odlišnými sexuálními postoji, přístupy a optikami.

Špinar jako autorka scénáře chce prezentovat a hlavně konfrontovat tyto různé fenomény dneška a umožnit jim střetnout se v myslích diváků. Volí tedy metodu kontrastu mezi přístupem k této problematice dříve a dnes. S tím také souvisí poněkud starosvětský název inscenace Z pohlavního života našeho lidu, odkazující na prvorepublikové dílo Karla Jaroslava Obrátila, českého novináře, spisovatele, básníka, překladatele a vydavatele. Někdejší ředitel školy v Uherském Hradišti se sběratelsky zaobíral pornografií, za což proti němu bylo přes čtyři roky vedeno disciplinární řízení. I když byl ale nakonec plně rehabilitován, dostalo se mu na Slovácku společenské ostrakizace, a proto se roku 1926 natrvalo odstěhoval do Prahy. (Není zcela od věci připomenout, že „pornograf“ Obrátil se netajil protifašistickými postoji a na samém konci války ho gestapo v pražské Pečkárně umučilo.)

Obrátilovými nejvýznamnějšími díly jsou původně kolportážně vydávaná třídílná Kryptadia, která znovu vyšla ke konci devadesátých let reeditovaná pod čtenářsky přitažlivějšími názvy Velký slovník sprostých slov a První i Druhá Kytice národních prasáren. Nejde zase o tak třaskavě osamocenou materii, jak dokazuje třeba sbírka lascivních písní Čtyřicet vybíraných pěsniček od Lopeníka a Javořiny (1946), která jasně dokazuje, že než začali lidové písně sbírat nábožensky založení pánové Sušil a Erben, kteří logicky lascivní písně obcházeli, tak se v ústní lidové slovenskosti všemožné podoby tělesné lásky nikterak netabuizovaly. Nutno také připomenout, že svého času čtenářské ledy prolomil výtečný Šmírbuch jazyka českého od Patrika Ouředníka. (Tento slovník nekonvenční češtiny z let 1945–1989 nabídl přes šestnáct tisíc výrazů z oblasti argotu, slangu a lechtivého či přímo sprostého českého jazyka.)

Naši (zbožní) předci nebyli v tomto ohledu nikterak prudérní, což se Špinar snaží naznačit v úvodním zahajovacím vystoupení vernisáže. Prolog večera obstará hudební produkce monogamního a letitého manželského páru (jak jinak než krojovaných) etnologů (Dušan Hřebíček a Markéta Matulová). Při preludování několikáté „ščeklivé“, tedy přisprostlé písně je však tato ouvertura vcelku plochá a exkurze do hanbatých praktik i písní českého „sprostného“ lidu pouze pro interesantní pobavení publika není moc zajímavé ani divadelně nápadité. Tento pohled zpět do (před)minulého století však Špinar využila jako kontrastní divadelní preambuli k porovnávání vnímání sexuality tehdy a dnes.

Konzervativní kurátor a moderátor ze staré školy (Vladimír Hauser) této vernisážové show po folklorním okénku vyzve ředitelku výzkumné skupiny Duševního a veřejného zdraví sexuálně a genderově rozmanitých lidí, feministku a autorku řady publikací (Růžena Dvořáková), aby kontrovala. Postávajícím (mezi publikum jsou roznášeny vernisážové skleničky vína a svérázné občerstvení v podobě perníčků ve tvaru pohlavních orgánů) představí jiný, druhý pohled: jak v současné době vypadá sexuální praxe společnosti a kam se vůbec posunula. Mluví se o nové vlně sexuální revoluce, v níž se už neřeší, kdo s kým, ale zejména první moderní termín (bude se tady s nimi operovat stále více a více), kterým je vědomý a dobrovolný „konsent“. Po zanícené přednášce této feministky dojde k vlastní vernisáži. Nejde tady ale už jen o popsané obrazy s ejakulátem, které stvořil nebinární mladík Drac (Matouš Benda), umělec se zde oslovuje hromadným podstatným jménem, tedy jako „umělectvo“, a je kostýmovaný v rudých ženských přiléhavých šatech s mohutnými šperky i líčením. Návdavkem k jeho plátnům se dozvíme, že žije v polyamorním vztahu s moderní prostitutkou Tori (zmíněná Marečková), která se živí erotickými videi na internetovém portálu OnlyFans. Oba publiku prezentují svůj pohled na věc, tedy nemonogamní spotřebovávání sexu i radost z jeho neohraničeného prožívání. Otevřenost, s níž oba hovoří o vlastním konzumování tělesnosti, má přítomné diváky rozohnit názorově a ty ostýchavější zřejmě přivést k niterné obraně vlastní intimity, kterou je stud zmiňovaný v podtitulu večera. A budou to zřejmě tyto hot osvícené pohledy, ale zejména emoce diváků, s nimiž chce tato inscenace zcela nepokrytě žonglovat.

Stavidlo pocitů a emotivity má tedy naplno vytáhnout následující výstup, kdy otevřené plkání o moderním sexu a jeho nevázané (s)potřebě dovede k výbušnému výstupu jednoho z přítomných návštěvníků, mladíka (hostující Michal Busta), který se rozkaceně prezentuje jako typický „incel“, tedy silně frustrovaný a zakomplexovaný jedinec žijící nedobrovolně v celibátu, protože nedokáže sbalit holku.

Edukativnost či doslovnost konceptu

Tyto divadelně okaté srážky názorových polí, genderů či – chcete-li – sociálních pohlaví mají modelovat plasticitu večera a umožňovat jeho rozmanité divácké nazírání či čtení stejně jako následnou názorovou identifikaci s kterýmkoli z řečníků. Bude ale namístě přiznat, že právě v těchto ostrých zlomech či při výměně replik a monologů jednající figur se ponejvíce navrch dere až jakási (jistě nechtěná) edukativnost či doslovnost konceptu. Scénář Daniely Špinar chce rozumně a objektivně dát slovo všem, poukázat na rozmanitost i zmatení dnešních přesvědčení či přímo soudů. Občas je to žel scenáristicky i divadelně školometské. Je to ale logická daň zvolenému žánru, pojetí i nastíněnému uchopení tématu.

Problémy inscenace vrcholí v závěru večera, kdy se o slovo přihlásí Pick-up artista (Milan Holenda), který spolu s feministkou bezmála slovníkovými hesly vysvětlují, kdo že je on sám, tedy heterosexuální muž, který „se definuje jako kouč na balicí techniky a oslovuje ženy ve veřejném prostoru za účelem sexuálních úspěchů“. Mezitím si to OnlyFans herečka hlasitě „rozdává“ s Incelem v předsálí, aby se na vlastní vernisáž nesly zvuky, jejichž původ je až příliš zřejmý. Frustrovanému mládenci jsou tak fyzicky mírněny jeho xenofobní názory.

Úplný závěr pak patří proporčně opravdu přehnané, velmi zdlouhavé přednášce sociální pracovnice či spíše prostitutky Radany (Tereza Volánková), která se rozhodla sexuálně pomáhat znevýhodněným či postiženým. Návštěvníky vernisáže posléze vyzve ke kolektivní meditaci, prožívání těla i daného okamžiku… Hlubokými meditativními nádechy a výdechy s aktéry doslova promíchaných přítomných diváků tato do zatmění dovedená vernisáž končí…

Podtrženo sečteno: Vratká pedagogická architektura scénáře a místy i dialogů se ovšem díky nasazení souboru, který se disciplinovaně ztotožnil s konceptem večera, mění v sebevědomou inscenaci, která se upřímně snaží předsudky o sexu prolomit a otevřít dosud spíš tabuizovanou debatu. Zároveň zvolený formát, kdy se diváci jako na vernisáži pohybují v prostoru či stojí, přidává na intenzitě výsledného zážitku. Inscenace Z pohlavního života našeho lidu působí na obecenstvo silným důrazem na herecké výkony a detailní prací s textem. Je odvážným a důležitým příspěvkem k diskusi o sexualitě a lidských pudech. Diváky pobaví, velkou část názorově a ideologicky rozohní, ale přiměje také k zamyšlení, rozšíření či přímo poupravení názoru. Je to vlastně zdravě provokativní divadlo bez příliš laciných senzací či pikanterií, které s sebou téma jaksi automaticky nese. A to vůbec není malý divadelní zisk…