Inscenace s názvem Gazda a roba ve Švandově divadle začíná výstupem Mešjanovky, která divákům a Maryše, kterou by ráda provdala za svého syna Mánka, vyjevuje: „Tak se to slunko dneska pěkně vylouplo z mlhy, že nebylo třeba si brát ani kožuch.“ Maryša naopak prohlašuje, že ona „kožuch snese i v létě“. Hned první repliky tak tematizují motiv, s nímž se v inscenaci v několika rovinách soustavně pracuje. Mládež na masopustní tancovačce je oděna ve výstředních variacích kožešinových úborů divoce šrafovaných v červeno-modro-bílé, asociujících jak lidové kroje, tak maškary. Po předscéně přichází Eva krajčířka, na první pohled odlišená od všech ostatních krátkým kožíškem ze srsti jakési stračeny, a tento její model je následně akcentován i slovně, když jí Mešjanovka nadává „ty huso vymóděná“ a Samko při námluvách oslovuje „ty telátko“… „Kožuch“ je zde více než tradiční venkovský oděv, jímž inscenace odkazuje k původnímu chronotopu Preissové příběhu: stává se prvkem socializačním i charakterizačním a je také hierarchizační, statusovou záležitostí. Tak ho jasně definuje scéna ve druhém jednání, v níž k Samkovi kožušníkovi, nyní již nemilovanému Evinu manželovi, přichází Mešjanovka, aby předvedla své na Evu mířené tirády na přednosti snachy a jejího manželství a poručila si modernizaci svého kožichu a pro Maryšu za všechny její zásluhy rovnou kožich nový.   

Otevřený konec

Režisérka inscenace Kasha Jandáčková Gazdinu robu, kanonickou hru české realistické dramatiky, výrazně upravila. V adaptaci vyšla ze stejnojmenné povídky, kterou Preissová vydala v Osvětě v roce 1889 a posléze zařadila do sbírky Obrázky bez rámů. Hned po prvním uveřejnění ovšem povídku na výzvu ředitele Národního divadla F. A. Šuberta zdramatizovala. Do inscenovaného textu Jandáčková přejímá z prózy některé vyprávěcí pasáže, redukuje počet postav a připisuje i dialogy či repliky zcela nové, především ovšem podle povídky vypouští pro drama stěžejní motiv, smrt Eviny dcerky Katušky, k níž luterán a moralista Samko odmítl zavolat lékaře žijícího ve svazku s rozvedenou ženou. Na Smíchově dívenka neumírá, a není to tedy fatální ztráta, která hraje podstatnou roli v Evině vzpouře a odchodu od muže – naopak: v inscenaci Eva nemůže nalézt ke svému dítěti vztah a přes veškerou snahu je vnímá jako jho a přítěž, což dále prohlubuje její depresi.

Také závěr došel změny, odvozené z povídky: skok do Dunaje se nekoná, chasa odvypráví, že falešná gazdina zmizela, nikdo neví kam a konec zůstává otevřený. Inscenačně je tato otevřenost ovšem artikulována více než rozpačitě: Eva vychází do popředí spoře až přízračně osvětleného jeviště (v zadním vyvýšeném plánu se za pletivovou stěnou v jakési taneční kreaci zpomaleně svíjejí Mánkovi zaměstnanci) a ozářena bodovým světlem přednese s pohledem mírně zdviženým svou závěrečnou píseň, jejíž chatrný text připomíná pramálo invenční veršování, sesmolené k univerzálnímu použití v nějakém společenství křesťanské mládeže: „Veď mě prosím v těžkých chvílích, / veď mě prosím dál, / veď mě prosím daleko, / zůstanu ti navždy věrná ve své duši, / ve své duši hluboko.“ Postavy za plotem zpěv přebírají a přijímají svůj podíl viny na Evině osudu, když jej zakončují prosbou „očisti ji – odpusť nám“. A aby toho nebylo málo, z provaziště se spustí déšť (očištění – utonutí – obojí v jednom?), který Evě pozvolna svlékne lehké bílé šaty, které si po celou dobu tovarychu šila na kýženou, avšak neuskutečněnou svatbu s Mánkem (osvobození?, každopádně nahota ne jevišti!)… Tato náhlá poetizace generuje metafory, které význam nekoncentrují, ale rozmělňují a banalizují.   

Některé úpravy zůstávají na povídce nezávislé: Eva není luteránka, a pokřikuje-li na ni bigotní katolička Mešjanovka, že „ani Boha jaksepatří nemá“, platí to u Jandáčkové doslova: v inscenaci několikrát zazní, že Eva je „bezvěrná“ – na slovácké vesnici 19. století dosti neobvyklý úkaz má bezpochyby posílit Evinu odlišnost, ale též dodat její vzpouře proti manželství širší platnost a přiblížit ji dnešku. Aktualizace probíhá také v jazykové rovině: v připsaných i upravených dialozích se občas, jakýmsi střihem, objevují náměty, styl i lexikum zcela současné (třeba chasníci si férově přiznávají, že u dívek neobdivují oči, ale „kozy“); a konečně aktualizuje se i rovina inscenačně-vizuální. Kostýmy svým tvaroslovím připomínají lidový oděv předminulého století, současně by bylo možné se v nich procházet po dnešních ulicích. Tovarych, kam Mánek Evu odveze, aby tam s ní mohl žít mimo zraky své rodiny „jen tak“, už nemá poukazy k historicitě textu vůbec žádné a odehrává se v jakémsi moderním zemědělském kombinátu: dělníci v pracovních kombinézách mechanicky přenášejí plastové přepravky sem a tam a světlo jim k tomu poskytují na pletivu zavěšené neonové trubice… 

Netradiční a nečekanou interpretaci nalézá Jandáčková pro postavu Samka, který se z obvyklého úzkoprsého protestanta mění v tyrana. Během námluv s Evou odjódluje repliku „kdyby měla každá pro trochu zloby od muže utíkat, to by byl na světě pěknej pořádek“ a rozšafně při tom mává nad hlavou svou holí, která mu, kulhavému, pomáhá v chůzi. Eva tuto bagatelizaci násilí ještě bere jako pokus o úsměvnou performanci, již „hodný“ Samko předvádí ze samých rozpaků nad svým nečekaným štěstím. O jedno dějství dále rozzuřený dobrák stejnou holí mlátí do stolu a ožene se s ní i po Evě, které – stejně jako Mánkovi, jehož našel u sebe doma – vyhrožuje zabitím, a když Mánka nedostihne, přiškrtí alespoň Evu. Textově je Samko jako trýznitel prezentován i v připsaných replikách, v nichž se Eva Zuzce svěřuje, že ji muž psychicky týrá a nikam nepouští. Ostatně na obálce programu je vyobrazen Jakub Tvrdík v nátělníku, jak přes vodu, nad jejíž hladinou jako by se nakláněl, natahuje rozevřenou ruku; těžko říci, zda ji Evě – ať už pomyslně, nebo skutečně tonoucí – podává k záchraně, či zda se chystá ji pod vodou přidržet….

Akcentace soudobé feministické diskuse

Adaptace spolu s netradičním výkladem některých situací a postav a nově položenými inscenačními důrazy v konečném součtu posouvá význam hry, což byl bezesporu záměr inscenátorky. Po bezmála sto padesáti letech od premiéry Gazdina roba sice neztratila nic ze svých dramatických kvalit, ale témata, která v ní Preissová nastoluje, si mohou svou někdejší radikalitu zachovat pouze přeneseně. Kasha Jandáčková se podle všeho snaží implementovat do inscenace její soudobý ekvivalent. Akcenty položené na témata probíhající feministické a společenské diskuse (právo ženy na odmítnutí mateřské role, domácí násilí) tomu nasvědčují. Podobný přístup ke klasice je jistě žádoucí, neboť ji udržuje živou, lze však důvodně pochybovat o tom, zda lze živost redukovat na aktuálnost.

Pomineme-li, že kontaminace dramatu povídkou zplošťuje dramatickou křivku, již Preissová z drobné prózy dobývala právě změnami motivací a závěru, což je ztráta, které dnes už asi málokdo želí, pak hlavní potíž spočívá v tom, že aktualizační prvky postrádají onu systematickou a propracovanou polysémantičnost, jakou nese v úvodu zmiňovaný a ve slovním i vizuálním plánu rozehrávaný motiv „kožuchu“. Příběh pevně rámovaný, ba spoluvytvářený společenskými reáliemi 19. století, se tomuto typu přímé aktualizace vzpírá a významová struktura inscenace se povážlivě drolí. Nelze se neptat: Pokud je záměrně enigmatizováno, kdy se příběh vlastně odehrává, a některé motivy jej – v patrné snaze naznačit, že útisk ženy přetrvává staletí – zasazují do současnosti, proč odchod od muže, navíc pravděpodobně násilnického, představuje takovou stigmatizaci? A proč „bezvěrná“ Eva tolik trvá na uzavření manželství, nota bene v kostele? Že by pouze z pýchy a prestiže? A liší se pak zásadně od Mešjanovky? A ke komu se vlastně jako ateistka obrací svým závěrečným monologem?

Všech těchto nedůsledností lze litovat o to více, že přinejmenším některé scény mají nepopiratelnou sílu: režisérka se nebojí razantnosti, ale pracuje s ní s úsporným minimalismem a se smyslem pro výrazovou koncentraci a herci, především Anežka Šťastná (Eva), Mark Kristián Hochman (Mánek) a Jakub Tvrdík (Samko), je také tak hrají. Šťastná a Hochman ve společných výstupech přesně definují tóny replik, gesty i pohybovými trajektoriemi aranžmá vzájemný narůstající skrytý konflikt i sílu vzájemné marně skrývané erotické přitažlivosti. Podobně koncentrovaný výkon představuje i Andrea Buršová v roli Mešjanovky, avšak stále nápadnější vychylovaní postavy do komediální, ba groteskní polohy není úplně namístě.