Tento spolek šestnáct let produkoval open air festival Divadelní léto pod plzeňským nebem a jeho dlouholetou předsedkyni Marcelu Mašínovou, která nyní vede nezávislou plzeňskou scénu Moving Station, vystřídala režisérka Martina Dobiášová. Společně oslovily tým divadla Pomezí, které již desetiletí zkoumá možnosti interaktivních a zážitkových forem divadla, kromě svého hlavního působiště v domě Za Poříčskou branou připravuje edukativní představení v Náprstkově muzeu, audiowalky, nebo imerzivní inscenaci Dům v jabloních v pražské Winternitzově vile.

Přestavba domu v Husově ulici je první a nejcennější plzeňskou Loosovou realizací. Původní obyvatelé domu přežili věznění nacisty a do svého domova se vrátili, znovu ho však ztratili v éře komunismu. Inscenace Kam zítra z jejich osudů nečerpá, ale nabízí paralelu s totalitními režimy. Právě na jejich velmi snadný nástup inscenace upozorňuje. Je svého druhu dystopií z alternativní současnosti či blízké budoucnosti. Tvůrci, režisér Lukáš Brychta spolu s dramaturgyněmi Veronikou Mackovou a Barborou Smolíkovou, se inspirovali politickými událostmi v Maďarsku, Polsku, na Slovensku nebo v USA, především narůstajícím populismem a konzervativismem. Funkcionalistický interiér Brummelova domu je vydáván za současnou nejnovější módu, čemuž odpovídají elegantní kostýmy evokující třicátá léta. Tento přístup mi připomíná snímek Úsvit, distribuovaný pod anglickým názvem We have never been modern, kde se také jedna z postav nechává slyšet, že „co je tradiční, netřeba měnit“.

Modelový nástup totality

Diváci se ocitají na oslavě, kde se dělí do pěti skupin, přičemž každá se stává týmem jedné z postav. Skupiny se v různých kombinacích setkávají a poznávají další postavy, ideální by tedy bylo projít trasu pětkrát a poskládat tak kompletní kaleidoskop, nicméně vlastní dějový oblouk mají i jednotlivé mikropříběhy. Sama jsem absolvovala dvě představení, při premiéře jsem vyrazila se skupinou herečky Andrey Uhlík Bereckové, další večer jsem byla součástí týmu herce Vojtěcha Bartoše. Pětici interpretů doplňují Milada Vyhnálková, Jakub Jelínek a Josefína Voverková.

Důležitější než konkrétní děj mikropříběhů je téma a poselství inscenace. Vše se točí kolem vítězných voleb politické strany, která se ohání především sociálními jistotami. Poté co se ale dostane k moci, začnou se utahovat šrouby. Jak bývá při nástupu totalit pravidlem, začíná se omezováním svobody slova, tedy kontrolou médií, následuje zavírání některých fakult, změny ve zřizování vysokých škol či absurdní zákony omezující práva žen. Kromě změn politických se v inscenaci pracuje také se změnami společenskými, v dialozích odhalujeme například šovinistický humor, prospěchářství, nekalé praktiky ve výběrových řízeních a podobně. Je tu i narážka na situaci v kultuře na Slovensku, nástup totalitních praktik často doprovází návrat k tradičnímu, lidovému a hlavně apolitickému umění. Inscenace vlastně nerozvíjí reálný příběh, ale spíš představuje modelový příklad nástupu totality, pochopitelně zhuštěný a zrychlený, než reálný příběh.

Během představení se – jak je to u imerzivního divadla běžné – stírají role mezi herci a diváky. Ti nejsou násilně nuceni do akce, pokud se rozhodnou být jen pasivními sledujícími, mohou i tak představení dobře prožít. Je jen na nich, nakolik se do děje nechají vtáhnout. To byl i můj případ. První večer jsem měla ještě určitý ostych a nebyla jsem naladěná na to, abych více reagovala. Napodruhé jsem se více dostala do role. Repríza byla pro mě také jiná v tom, že jsem byla v týmu s extrémně reagujícím divákem, který důrazně a pravidelně vstupoval do děje. Obdivovala jsem ledový klid Vojtěcha Bartoše, který neztratil nit, uhlídal časový koncept a dokázal všetečného diváka usměrnit. Ostatně herecké výkony všech zúčastněných byly perfektní, civilní, energické, navíc velmi vstřícné k divákům. Necítila jsem pocity trapnosti, naopak atmosféra byla přátelská.

V závěru jsou týmy vyzvány k tomu, aby poradily své postavě, zda v zemi, kde narůstá totalita a hrozí nebezpečí, má zůstat, či má emigrovat. Také sami diváci mají uvažovat, co udělají, jestli se například stáhnou do ilegality, budou pracovat pro dobro země v exilu, nebo kolaborovat. Inscenace mimo jiné apeluje na diváky, aby zodpovědně přemýšleli, koho zvolíme. Škoda, že vzhledem k cílové skupině inscenace jsou přesvědčováni ti, kdo jsou přesvědčeni.