AI si se Zábradlím rozumí. Možná až moc

JOSEF CHUCHMA

Na konci února 2021, v tíživém pandemickém čase, vzbudil na české scéně značný ohlas experiment Švandova divadla. Tehdy se uskutečnila online premiéra inscenace AI: Když robot píše hru. Text hry vznikl coby připomenutí jednoho sta let od uvedení Čapkovy hry R.U.R., v rámci výzkumného projektu THEaiTRE a ve spolupráci Švandova divadla a Ústavu formální a aplikované lingvistiky Matematicko-fyzikální fakulty UK. Výsledek, režírovaný Daniel Hrbkem, byl ze své podstaty hodný pozoru, nicméně „příběh robota, který po smrti svého mistra zůstal vydán napospas nejrůznějším vzorkům z lidské společnosti“, jak zněla anotace, byl, jednoduše řečeno, strojový, robotický. To bylo patrné už tehdy, ovšem daleko patrnější je to nyní.

Úplně jiný level

AI: Když robot píše hru dělí od Ej Áj pouhé necelé čtyři roky. Ovšem jde o epochální posun, o úplně jiný level, i když tvůrci postupovali obdobně: komunikovali s jazykovým modelem, zadali mu příběh, odpovědi si od něj nechali doplňovat, zpřesňovat, nabraný materiál zkomponovali do dramatického tvaru, jehož hmotu/slova však formuloval výhradně stroj. Ale jako je nebetyčný rozdíl mezi strojovými překlady produkovanými před pěti deseti lety a překlady nynějšími, je obdobný rozdíl mezi výstupem projektu THEaiTRE a zcela „nematematickým“, dá se říct uživatelsky vzniklým titulem ze Zábradlí, kdy Jan Mikulášek a dramaturg Petr Erbes pracovali s dnes běžně dostupným softwarem ChatGPT. Natolik se AI mezitím zdokonalila, vstoupila do každodennosti a před neskonale širší okruh lidí staví existenciální otázky a dilemata.

Samozřejmě, jde o spekulaci, o jedno kdyby, nicméně: Kolik lidí by u Ej Áj opravdu bezpečně detekovalo, že něco není „v pořádku“, že tohle snad nemohli Na zábradlí napsat a myslet vážně, kdyby v programu stálo, že autory jsou třeba Mikulášek, Erbes a dejme tomu Dora Štědroňová? Pochopitelně, mluvíme o diváctvu, které tvorbu Zábradlí aspoň pravidelně sleduje a „od Mikuláška & spol.“ vidělo například Hamlety, Požitkáře, Medvěda s motovorou pilou, Obscuru či Posedlost.

Po „robotické“ tuhosti titulu ze Švandova divadla zkrátka není v Ej Áj ani památky. U stolu v kuchyni se sejde rodina k večeři a vede řeči o tom, jaký kdo měl den. Otec (Václav Vašák) a matka (Dita Kaplanová) ve středním věku plus dospívající syn (David Petrželka) a dcera (Kateřina Císařová). Asistuje jim služka (Anežka Kubátová). A dostaví se rodinný známý (Vojtěch Vondráček). Celé to posezení má poněkud absurdní charakter, to ano – padne zmínka o vraždě politika, jedna ze situací jen tak mezi řečí odkáže k Oidipově příběhu; tento motiv se pak rozvine až později, v průběhu večera.

Vychýlenost vykazují rovněž některé předměty: horní skříňky kuchyňské linky jsou „roztékavě“ protaženy až někam ke stropu, stejně tak nástěnné hodiny; to, co Dalímu na obrazech stékalo směrem k zemi, tady míří směrem k nebi. Ale žádný velký „surrealismus“ se nekoná, prostě všichni jsou tak trochu divní, ale divný je přece celý zástup postav z některých jiných Mikuláškových inscenací. (Kromě toho: když Zábradlí a „hustá“ rodinná sešlost a divácká paměť, jak nevzpomenout na zdejší Uhdeho Zázrak v černém domě, který zde v roce 2007 režíroval Juraj Nvota.) A jako už tolikrát, Mikulášek všechny zřejmé úchylky a znejišťující odchylky zlidští a legitimizuje perfektně vedenými herečkami a herci, kteří vytvářejí performativní estetické kreace „sami o sobě“. Herecky takzvaně koncertují – ovšem nikoli po způsobu starých mistrů/sólistů, nýbrž jako jeden muž, v zájmu celku, týmu.

Musím říct, že z první, rodinné části zhruba osmdesátiminutové inscenace hrané vcelku chvílemi až mrazí. Pravda, s vědomím, že text „psal“ stroj. To jsme tak zprůměrovatelní a strojem postižitelní? To stačí, aby inscenační tým strojový text kreativně uchopil, a nabudeme dojmu, že se vypráví vlastně trochu i o nás, protože kdo nezažil poněkud absurdní rodinné večeře…? Mikulášek, Erbes a spol. v Ej Áj podnikají průzkum bojem, zajímá je přítomný technologický stav. Proto inscenaci neprorokuji nějak zvlášť dlouhý život, neboť valnou životnost nemají žádné produkty závislé na překotném hardwarovém a softwarovém vývoji. Ale jednou, a nebude to trvat dlouho, inscenace poslouží jako dokument o divadelní aplikovatelnosti AI v roce 2024 – stejně jako dnes již má svou dokumentární hodnotu titul AI: Když robot píše hru.

Už jen z tohoto konstatování je patrné, že stojíme na prahu nového věku, který zásluhou lidské inteligence a kreativity zpochybní dosavadní představy právě o lidské inteligenci a kreativitě – včetně té umělecké. Nic na tomto trendu nemůže zvrátit méně povedená druhá část inscenace Ej Áj, kdy otec, takový „Oidipus 2.0“, tažený vnitřními běsy k sebevraždě, začne vést dialog s „ej áj“ bytostí, kterou ztělesňuje Anežka Kubátová. Jakkoli je herečka výborná v poloze bezduché neústupné laskavosti, s níž pánovi jeho úmysl rozmlouvá, tady narážíme na zřejmé limity nejen použité AI, ale i divadelního uchopení jejího materiálu – v těchto partiích se ještě hraje o nebiologické inteligenci, o technologii.

Avšak všeho do času. Bude-li vývoj akcelerovat tak jako dosud, mohou být jazykové modely v dohledné době schopny dosáhnout takové nuancovanosti, že třeba právě u dramatických textů už bude autorství zcela vratké, pro nezasvěcence neurčitelné, protože jej ochranným zbarvením vybaví živí herci.