Vytkněme před závorku jedno z nich, ne snad nevýznamné, ale řekněme nejméně rozměrné: jako singl na streamovacích platformách vůbec poprvé vyšel zřejmě poslední nahraný song v podání Zuzany Navarové, ústřední píseň filmové pohádky Čert ví proč režiséra Romana Vávry. Snímek měl premiéru v televizi na Štědrý večer roku 2004 a tři týdny předtím, 7. prosince, Zuzana Navarová po těžké nemoci zemřela. Zároveň s vydáním singlu se také objevil na YouTube zrestaurovaný videoklip, který režíroval Zdeněk Suchý. O vydání se zasloužil hudební skladatel Petr Ostrouchov, který píseň napsal na text Tomáše Belka a tuto záslužnou vzpomínkovou edici zaštítil svým hudebním vydavatelstvím Animal Music.

Puttnerová s láskou

Na téže značce a v produkci Petra Ostrouchova a hudebníka Martina Nováka vyšlo před Vánocemi album Marie Puttnerové Zelená oblaka, růžové stromy, na němž se jedna z nejvýraznějších zpěvaček současné scény zhostila nelehkého úkolu pojmout po svém deset písní Zuzany Navarové, od dvou juvenilií (Červený kamínek, Malování) přes jednu píseň z období působení Navarové ve skupině Nerez (Načerno) až po známé a fanoušky milované písně ze sólové kariéry Zuzany Navarové, respektive hraní se skupinou Koa. Takový krok jistě vyžadoval značnou odvahu, protože přezpívat písně po někom, koho hudební scéna napříč právem adoruje jako nezaměnitelného a jedinečného, skutečně vyžaduje skálopevnou jistotu, že výsledek dopadne dobře.

Podpořena zmíněnými producenty a českou instrumentální špičkou Puttnerová zvládla tento úkol bez zaváhání. Kvalita jejího zpěvu je nezpochybnitelná už z jiných jejích projektů (působení ve skupinách Jablkoň, Zvíře jménem podzim i z předloňského sólového debutu Lajla tov), v případě coververzí písní Zuzany Navarové přidala navíc originální pěvecký výraz, který takřka dokonale balancuje na hraně úcty k originálu a výrazně osobního cítění. Kdesi ve druhém plánu se pak odehrávají produkční a instrumentační kouzla, jež často používají zcela jiné nástroje, než jsou ke slyšení v originálních verzích (zmiňme na prvním místě nesmírně citlivě hrané elektrické kytary, ale i další strunné nástroje, klávesy, dechy nebo melodické perkuse), a přitom nijak nenarušují posluchačovo vědomí, že poslouchá písně Zuzany Navarové: nikoli znásilněné, nýbrž v pravém slova smyslu interpretované. A to s láskou.

Inscenovaný koncert

Totéž je nutno na prvním místě říct o třetím počinu, jímž si můžeme smutné dvacetiletí od odchodu Zuzany Navarové připomenout, a to je inscenace A pak usnu a vstanu, kterou připravilo Klicperovo divadlo ve zpěvaččině rodišti Hradci Králové. Jedná se totiž vlastně také primárně o nové, neotřelé provedení písní Zuzany Navarové. Cosi jako inscenovaný koncert, ve kterém je hudba vcelku výrazně přearanžována a textů se s úctou, grácií a přitom osobitostí zhostili klicperovští činoherci a hostující zpěvačka Iva Marešová, která je společně s režisérem Pavlem Khekem a dramaturgyní Lenkou Smrčkovou spolutvůrkyní inscenace. Aranžmá písní měl na starosti člen skupiny Razam Radek Doležal, ke své skupině přizval i smyčcově-dechovou sekci složenou zčásti ze členů hradecké filharmonie a s úkolem se popasoval mimořádně invenčně a vkusně. Není pochyb, že by si tyto verze také zasloužily fixovat na nahrávce a klidně i vydat na pevném hudebním nosiči.

Není náhoda, že A pak usnu a vstanu nese podtitul „Pocta Zuzaně Navarové“, o tu tam totiž jde víc než o cokoli jiného. Písničky jsou samozřejmě proloženy hranými biografickými scénami, které jsou víceméně řazeny chronologicky, ale jde opravdu jen o zčásti fabulované střípky ze zpěvaččina života, byť dostatečně výmluvné. Možná že by někdo, kdo alespoň zběžně nezná život a tvorbu Zuzany Navarové, mohl v některých momentech trochu tápat, ale na druhou stranu, na takové představení asi nikdo, komu je tato zpěvačka lhostejná, nepůjde. Ostatně, o složení publika jasně vypovídal nadšený aplaus po každé písni (jako na správném koncertě), jakož i snad dvacet opon a – tentokrát opravdu upřímné, nikoli pozérské, jak toho býváme často svědky – standing ovation po skončení.

Zuzana Navarová se jako hlavní postava tak či onak vtělí do téměř všech ženských osob na jevišti, ve všech působí autenticky a jejich zmnožení vypovídá o mnohočetnosti její povahy i tvorby. Muži pak hrají její partnery, tedy ty hudební (Víta Sázavského, Zdeňka Vřešťála, Ivána Gutiérreze), případně – ve stopovém množství – další, třeba novináře. Ti jsou, mimochodem, v inscenaci vykresleni vesměs jako úplní bulvární pitomci, což možná trochu zkresluje vztah médií, alespoň tedy těch „slušných“, k Zuzaně Navarové – a také její k nim. Neboli Navarová rozhodně nebyla nijak odtažitá a chladná například vůči žádostem o rozhovory, na druhou stranu ale nejspíš, jako většina inteligentních umělců, neměla ráda hloupé otázky.

Vlastně jediné, co lze z této nové a už velmi úspěšné inscenace (vyprodáno, kam oko dohlédne) zpochybnit, jsou některá taneční čísla, která doprovázejí písně. Je samozřejmé, že jestliže jsme v divadle, musí se na scéně kromě hraní hudebníků a zpívání zpěváků/herců něco dít. Choreografie Marka Zelinky je ale na některých místech (například Černá voda anebo scény, ve kterých Zuzana Navarová směřuje ke konci života) až příliš patetická a artistní – a taková Zuzana Navarová skutečně nikdy nebyla. K tomu není potřeba osobního svědectví pamětníků, stačí si její písně pořádně poslechnout. To je ale v zásadě jen detailní výhrada k jinak velmi zdařilé, citlivé a místy dokonce i velmi zábavné, byť jaksi hořkosladké poctě.