Dne 28. ledna 2023 měl v Burgtheateru premiéru Kouzelný vrch neboli Čarovná hora (jak se u nás titul nově překládá). A Kraftovi se skutečně daří jevištními prostředky čarovat! Na jevišti je postavena „kubistická“ hora z šikmých, sem tam vodorovných panelů připomínajících ledové kry, ale i šikmé stěny a dveře či kachlíky a balkony léčebného ústavu. Hlavně však panely slouží jako projekční plochy. Po hoře se pohybují, šplhají, skáčou, posedávají a povalují se dva herci a dvě herečky: Tilman Tuppy (v premiérovém obsazení Felix Kammerer), Dagna Litzenberger-Vinet, Markus Meyer a Sylvie Rohrer. Všichni s krátkou blond parukou, oděni do béžových kalhot a smetanově bílých svetrů a košil s béžovými vázankami. Všichni čtyři totiž představují protagonistu románu Hanse Castorpa, který přijel na tři týdny navštívit nemocného bratrance a zůstal ve švýcarském tuberkulózním sanatoriu sedm let. Titíž aktéři a aktérky zároveň ztělesňují dalších čtrnáct postav – napříč genderem a pohlavím – v předtočených filmových projekcích. Jednotlivé figury se zjevují v nadživotní velikosti na šikmých plochách scénografie, a to tak, že obraz hlavy a horní části těla je rozložen třeba přes na několik promítacích ploch. Jakožto filmové postavy jsou herci dokonale namaskováni a nalíčeni (masky Lena Damm), takže téměř nepoznáme, kdy ženu hraje muž a naopak. Obsazení aktérů do rolí opačného pohlaví má dle německé teoretičky Eriky Fischer-Lichte v divácích vyvolávat dojem silné fyzické prézentnosti herce, což ovšem v případě filmového záznamu neplatí. Každopádně však takto nalíčení a oblečení aktéři (kostýmy Jelena Miletić) poutají diváckou pozornost více k sobě než k postavám, abych opět parafrázovala Fischer-Lichte. Aby toho nebylo málo, synchronně propůjčují hlas nafilmovaným postavám živí herci na scéně, rovněž pravidelně opačného pohlaví než postavy.

Autor pracoval na svém Bildungsromanu, tedy naučném, filozofickém románu o zrání a životní cestě hrdiny, přes deset let. Protagonista Hans Castorp (autor mu nikdy neřekne jinak než celým jménem) je záměrně naprosto průměrný mladík z bohaté rodiny, začínající, avšak nijak zvlášť zapálený inženýr. Je sirotek, v životě ničím nevyniká. Přesně takový hrdina se autorovi hodil jako podnět pro filozofické rozpravy, které s ním ostatní vedou v sanatoriu, ale i jako jakási prázdná nádoba pro zachycení dobové nálady, životního pocitu a životního stylu bohaté vrstvy přelomu 19. a 20. a počátku 20. století, dokonale odtržené od reality.

Na začátku vidíme čtyři Hanse Castorpy ručkovat na horu po laně. Hans přijel navštívit bratrance Joachima, který ho přivítá v podobě obří projekce v podání Dagny Litzenberger-Vinet. Herečka, mistrně namaskovaná, vypadá jako jemný mladíček s tenkým knírkem a vysokým čelem. Její křehký důstojník se zdá být od začátku zasvěcencem smrti. Hrátky s prohozeným genderem a čtyřmi aktéry, kteří se z filmového záznamu někdy přou sami se sebou, mohou mít i hlubší smysl. Původní „hlavní“ představitel Hanse Castorpa Felix Kammerer je jako jediný zobrazen i na filmovém záběru v rakvi – jakožto předzvěst svého budoucího osudu. Kammerer přitom hraje i záhadnou Rusku Madame Chauchat, do níž se Castorp zamiluje. Motiv tužky, kterou si od Klaudie Chauchat půjčí, odkazuje na Castorpovu dětskou zamilovanost do spolužáka, a tak jistě není náhoda, že krásku ztělesňuje muž. To však můžeme jen tušit, tak dokonale jsou všichni nalíčeni. Kammerer navíc ztělesnil i požitkářského šarmantního milence Madame Chauchat, holandského šlechtice Peeperkorna. Tohoto hřmotného milovníka života si musí oblíbit každý, včetně Castorpa. Vtrhne na projekční plochy doslova jako bouře a je okouzlující, i když už těžce nemocný. Proto flegmatický Hans Castorp respektuje, že Klaudie Peeperkorna miluje.

I další představitelé hrají v rozličných rolích třeba i přímé antagonisty. Markus Meyer se proměňuje v hlavního lékaře dvorního radu Behrense i jeho kolegu dr. Krokowského. Šibalsky ironický Behrens rázně diagnostikuje pacienty a udílí přísné pokyny. Čím déle zůstanou, tím víc peněz pro něj. Castorpa fascinuje možnost pohledět do nitra lidského těla. Při rentgenovém vyšetření se na jednotlivé panely kubistické hory promítá obraz kostry ruky nebo svalová tkáň, žíly a vnitřní orgány. Dalším důležitým tématem je totiž život a smrt, téma umírání a konečnosti lidského života.

Silvie Rohrer ztělesnila dva filozofické rivaly, italského humanistického literáta Settembriniho a fanatického jezuitu Naphtu. Aktuálně působí motiv, že „pouhý“ světonázorový spor může absurdně vést až k boji na život a na smrt. Když Settembrini v souladu se svým humanistickým přesvědčením odmítne při souboji zamířit na protivníka a vystřelí do vzduchu, Naphta se z nenávisti a vzteku sám zastřelí. Že je oba ztělesňuje táž herečka, opět ani nepoznáme, což snad v tomto případě vyjadřuje zaměnitelnost názorových postojů, pro něž jsou lidé bláhově ochotni obětovat život. Pokud cross-gender acting nese v inscenaci nějaké celkové poselství, je dost skryté. Stejně je tomu s celkovou výpovědí inscenace.

Jedním z hlavních témat je čas. Zastavený čas a zároveň čas, který nepozorovaně pádí. Jako každodenní léčebná kúra je pacientům naordinováno ležení na balkoně v řídkém horském vzduchu. Několikrát denně si celých sedm minut měří teplotu, což je ztvárněno takřka v reálném čase, kdy se dramatické dění zastaví a pozornost se soustředí jen na odtikávání vteřin. Nejen že ze scény zazní řada filozofických úvah na téma čas (řada je jich otištěna i v programu), ale stěžejní je motiv odlišného typu času a prostoru v sanatoriu na Kouzelném vrchu, oproti všednímu plynutí času dole v rovině, respektive ve světě. Motiv odlišného plynutí času v románu zprostředkuje téma odchodu určité společenské vrstvy a jejího světa. Je symbolem konce vyšší měšťansko-aristokratické společnosti, žijící odtrženě od reality ve vlastní kulturní sféře a v permanentně svátečním chronotopu. Definitivní rozpad jí přináší vypuknutí první světové války, jímž román končí. Na jejím bojišti mizí i Hans Castorp jako její typický představitel. Jde o zánik „světa včerejška“, jak ho známe z děl Stefana Zweiga, Huga von Hofmannsthala, Arthura Schnitzlera a celé vídeňské moderny, ale též z Čechovových her, jejichž hrdinové nejsou schopni činu, který by je a jejich svět zachránil. Sto let po vydání románu pro nás může být divadelně-filmový obraz pacientů elitního sanatoria na Kouzelném vrchu obrazem současné západní či středoevropské blahobytné společnosti, která se chce izolovat od utrpení zbytku světa a nechce nic vědět o současných válkách na Ukrajině, Blízkém východě nebo v Sýrii, aniž by však režisér společně s dalšími tvůrci látku násilně aktualizovali.