Hana byla od svého vydání v roce 2017 uvedena na jevišti třikrát, před Petrem Svojtkou na Vinohradech ji divákům předvedli Martin Glaser v Brně a Diana Šoltýsová v Hradci Králové. Brněnskou inscenaci jsem neviděla, nabízí se mi tedy srovnání s tou východočeskou. Z něj ovšem Divadlo na Vinohradech vítězně nevychází. A přitom se téma a velikost příběhu několika generací na pozadí českých dějin jeví jako pro tuto scénu ideální látka k tvarování poctivé inscenace v současnosti oslabeného divadla dramatu. V dnešním divadle už ale neplatí osvícenské normy a postupy a sebehlubší, sebesilnější monolog by tak neměl být základem toho, co režisér s dramaturgem publiku nabízejí. Bohatá invence dramaturgicko-režijní koncepce má snad dovoleno zastřít fakt, nakolik dobrým vypravěčem je autor předlohy. Ať už je to v jeho prospěch, nebo naopak.

Vinohradské Haně by prospělo razantní proškrtání, má i s přestávkou něco přes tři hodiny, zatímco ta královéhradecká o hodinu méně. Drobnější epizody a množství postav, které unese a ve prospěch celkové kompozice tématu potřebuje román, jsou pro jeviště přítěží. Nehledě na to, že například dětské postavy (a to platí místy i pro nejmladší verzi Miry) na scéně působí spíše jako karikatury dětí. Mira se ve druhé půli inscenace stává pouhou pozorovatelkou a vypravěčkou děje. K celkové popisnosti velkou měrou přispívají i zbytečné nápisy zavěšené nad scénou: „Arbeit macht frei“, „Lahůdky“ či „Transport“. Ani průměrný student si snad přece při pohledu na skupinu lidí v hvězdou označených kabátech a s očíslovanými kufry nepředstavuje, že výprava jede na dovolenou. Pomíjím přitom velkou Davidovu hvězdu nebo Stalinovu bustu, které zbytečně dekorují jeviště. Nic z toho v Hradci nepotřebovali. Na druhou stranu lze na scéně Michala Syrového ocenit mnohovýznamovou konstrukci sloužící jako nábytek v domácnosti a později táborová palanda s pryčnami, stejně jako vyvýšený a otevíratelný průhled na zadní stěně scény. Ten umožňuje světlem a stíny podpořené defilé postav, které už opustily děj a vracejí se ve vzpomínkách, jejich nástup do transportního dobytčáku a především působivě ztvárněný Hanin pokus o únik ze života přes ostnaté dráty pod proudem.

Zatímco hradecká inscenace stojí na poměrně vyrovnaných výkonech v čele s výtečnými představitelkami Hany a Miry, na Vinohradech je to o něco složitější. Scéna ještě nedávno vyhlášená svým hereckým souborem, z něhož mohla skoro libovolně vybírat režie z nedalekého rozhlasu, protože až tam se často pozná herec, má dnes soubor naředěný podle možností. Herců a hereček, kteří kvůli divákům na druhému balkoně nemusí hulákat jako na hluchého, už mnoho není.

V páně Svojtkově režii tentokrát excelují Andrea Elsnerová (Hana) a Andrea Černá (Elsa, její matka). Obě herečky spojuje přirozený přednes, naprosto přiměřená volba patosu v emocionálně silných scénách, pohybová ladnost i schopnost uvěřitelně ztvárnit děvče i zralou ženu, což je zrovna v případě Hany velmi žádoucí kvalita. Zuzana Vejvodová jako Hanina mladší sestra Rosa, kterou před transportem do Terezína zachrání úkryt u přátel, dovede hladce odlišit svou postavu a přidat jí oproti Haně na bezstarostnosti. Z představitelů mužských postav stojí za zmínku skvělý herec Kryštof Rímský a také Marek Holý, tedy manžel a nápadník sester Hellerových. Role prarodičů dal režisér oporám obsazení Jaroslavu Satoranskému a v alternaci dvěma herečkám, z nichž jsem nevěděla, na kterou se těšit více. Mutti Gretu na první repríze nakonec hrála typově impozantní Radka Fidlerová s ne nezajímavou stylizací.

Alena Mornštajnová dává inscenátorům možnost najít ve své Haně velmi aktuální témata. Petr Svojtka s dramaturgem Jiřím Janků ji hrají o dvou sestrách, s jejichž osudy zamíchal nenávistný režim a krutá válka pošlapávající lidskou důstojnost. Navíc se tvůrcům přes neochotu odvážněji krátit pro divadlo příliš rozsáhlý text občas daří pojmenovat i okolí oslabených hrdinů, tedy všechny ty sousedy a přátele z dětství, díky jejichž mlčení a zradě mohlo zlo prosadit svou vůli. Paralela s dnešním světem by ovšem více vynikla, kdyby dramatizace upustila od množství doslovně převáděných pasáží knihy a režie se soustředila na vytváření smysluplných a originálních obrazových zkratek. Není právě to podstatou divadla?