Do srdce temnoty s Conradem a Lotzem

Ponuré Srdce temnoty Josepha Conrada z roku 1902 o vojácích plavících se po řece Kongo vstříc šílenství neprostupné džungle inspirovalo německého dramatika Wernera Lotze k napsání dramatu Směšná temnota (1981). Ta zaujala Dušana Pařízka, jehož inscenace – obsazená výhradně ženami – zazářila v mezinárodním měřítku (v sezoně 2014/2015 zvítězila v prestižní anketě Theater heute). Ve filmu byla Conradova předloha zpracována víckrát, pamětníci ovšem vzpomínají především na film Francise Forda Coppoly Apokalypsa (1979). Nicméně divadelní verze příběhu je přece jen něco jiného… V roce 2017 zvedl tuto rukavici Filip Nuckolls a společně s herci HaDivadla se vydal v lehce bizarním duchu na plavbu po řece kdesi v divočině Afghánistánu.

Směšná temnota

Psychedelické vize po českobudějovicku

Martina Schlegelová si téma nejprve vyzkoušela v Českém rozhlase (v adaptaci hlasem Davida Košťáka promluvil i samotný Lotz) a nyní představila Směšnou temnotu jako imerzivní projekt na studiové scéně Na Půdě Jihočeského divadla. Tentokrát mizí předěl mezi jevištěm a hledištěm, diváci sedí roztroušeni po celé ploše jeviště. Mezi nimi je umístěna stylizovaná malá kánoe, na níž plují dva vojáci do divočiny v Afghánistánu (tímto geografickým umístěním získává příběh na aktuálnosti či nadčasovosti) najít (a patrně zlikvidovat) jednoho z důstojníků, který se ztratil v džungli. Prostor je obklopen několika poloprůhlednými zástěnami. Za nimi se co chvíli vynoří v jedovatě osvětlených konturách bizarní postavy, z nichž některé vtrhnou i mezi diváky. Celý příběh, v němž dvojice vojáků postupně zabředává do oné hrozivé, nevyzpytatelné temnoty, se jeví jako podivný psychedelický sen, v němž ovšem nechybějí ani prvky absurdního humoru. Inscenace je čistě mužská záležitost. Pavla Oubrama jako Pellnera a Davida Krchňavého v roli Dorsche v ústředních rolích doplňuje šestice dalších herců, kteří ztvárňují více rolí, od somálského piráta Ultima Jana Lukeše (který na počátku obhajuje sám sebe před tribunálem) přes Reverenda Jiřího Untermüllera až po Papouška Tomáše Kobra. Všechny postavy, které se vynořují z až barvotiskově blýskavého zázemí, včetně domorodých tanečnic, vytvářejí rozostřené, lehce ironické snové obrazy. Vizuální stránka je ještě podpořena stejně podivnou hudbou Jana Čtvrtníka. Diváci, kteří mají tyto zvláštní bytosti doslova na dosah, tak mohou sdílet chvějivou, nervní atmosféru směřující k potenciálnímu šílenství, které se stává logickým vyvrcholením děje.

Mikve

Koupání v posvátné mikve aneb Střet generací

Dnes už legendární Mikve izraelské dramatičky a herečky Hadar Galron na našich scénách (jak na profesionálních, tak amatérských) doslova zdomácněla. Samotná autorka zažila silně ortodoxní prostředí uzavřené židovské komunity v dětství při pobytu v Londýně, na který proto nerada vzpomíná. Teprve dospělost v Izraeli a angažovanost v divadelním prostředí jí přinesly možnost svobodnějšího rozhodování o vlastním osudu. Když měla inscenace v roce 2008 premiéru ve Stavovském divadle, málokdo předpokládal, že v době samozřejmé evropské emancipace žen bude pro diváky/divačky téma odehrávající se v ortodoxní židovské komunitě tak lákavé. Nicméně na scéně Stavovského divadla se inscenace Michala Dočekala hrála plných deset (!) let. Jihočeská verze je osmou inscenací Mikve na profi scéně. A i když charaktery a příběh zůstávají stejné, forma, kterou nabídl režisér Adam Steinbauer, ukazuje hru zase v trochu jiném světle. Předsálí rituální očistné lázně, využívané tradičně v ortodoxní komunitě, dává prostor vzájemným dialogům i střetům týkajícím se přístupu ženského tradičního i moderního způsobu myšlení a kromě závažných témat, jako je domácí násilí a manipulace, řeší i takové „drobnosti“, jako je použití kondicionéru.

V případě této inscenace je – alespoň z mého pohledu – výrazněji kladen důraz specificky na židovské prostředí, včetně hojného využívání hebrejských výrazů a na plátně promítaných citátů o striktně „machistických“ pravidlech židovského soužití mužů a žen. Autenticity pocitu, že vše se děje „teď a tady“, je dosahováno prostřednictvím dvou mužů v černém, totiž techniků snímajících na kameru detaily obličejů a akcí. K tomu se scénografii podařil i dosud nevídaný kousek – skutečný bazének v zákulisí, který se v krátkých okamžicích odhalí i zrakům diváků. Rafinovaná kombinace předtočených záběrů z mikve a těch snímaných v reálném čase vytváří zajímavý kontrapunkt. Domnívám se, že samotné herecké party jsou pro herečky skutečným dárkem. Od nejstarší členky souboru po nejmladší Karin Schlegelovou, která hraje němou roli Eliševy. Každá z postav si nese vlastní trauma, vlastní příběh, svědectví o tom, jak letitá víra bez korekcí dobou a pokrokem může mrzačit myšlení. Natália Drabiščáková jako by se pro roli Šošany (i když ji měla původně hrát Daniela Bambasová) doslova narodila, působí opravdu mateřsky, s přesným dávkováním empatie a zároveň až jakési učitelské strohosti a přísnosti. Do poslední chvíle, přes osobní bolestnou zkušenost, brání pravidla ortodoxní komunity. Stejně jako Věra Hlaváčková v roli stárnoucí Hindi (její vyznání na konci příběhu je opravdu dojemně lidské). Chedva Taťány Kupcové je pak přímou obžalobou nelidského zacházení se ženou, které už nemá nic společného s náboženstvím, ale se zpupností zlého muže. Působivé jsou ovšem všechny herečky, které nabízejí detailně propracované charaktery, včetně nevěřící spontánní zpěvačky Miki (Eliška Brumovská), jíž je v této inscenaci umožněno předvést působivou interpretaci židovské písně. Zdá se, že i nejnovější inscenace Mikve by mohla mít dlouhý scénický život.