Andělské zastavení

Je s podivem, že se k dnes velmi aktuální hře Františka Langera, který ve svém téměř sto let starém textu řeší téma eutanazie, české divadelní scény nehlásí. Jde teprve o její čtvrté uvedení, v posledních letech jsme se s ní mohli setkat díky odvážné dramaturgii dnes již bohužel zaniklého divadelního spolku Masopust. Tehdy bylo nastudování svěřeno Janu Fričovi, přičemž jeho přístup ke znovuobjevené hře byl poněkud komplikovanější. Divákům ji naservíroval v groteskním pojetí, čímž silné téma eutanazie oslabil a více než Langera bylo ve výsledné inscenaci právě Friče.

Nyní se o rehabilitaci textu pokusili v olomouckém divadle, kde hra prošla výraznou dramaturgickou úpravou Michaely Doleželové, o níž se v rozhovoru podrobněji zmiňuje režisér Roman Vencl. Tvůrci dění situovali do jakéhosi atria nejmenovaného korporátu (součástí je kruhová železnice s několika vagony, jejíž účel se nejvýrazněji projeví v efektním závěru), o jehož scénické ztvárnění se zasloužil David Janošek, který je také autorem kostýmů.

Do hlavní role Daniela Mise seslaného v lidské podobě již počtvrté na zem, aby zde splnil své další andělské poslání, obsadili Vencl s Doleželovou Marka Pešla. Mladý herec postavu ztvárňuje obrazně řečeno jako „novodobého knížete Myškina“. Jeho uchopení (anti)hrdiny, který postupně přichází na důvod pravého účelu čtvrté pozemské mise, je sice úsporné, nicméně o to působivější. Současně si tak buduje i prostor pro scény ve druhé části odehrávající se ve vězení, v nichž dokáže v dialozích s katem a farářem uvěřitelně prodat i dramatičtější momenty, v nichž se Daniel snaží obhájit správnost svého počínání. Divákům tím předkládá otázku, zda sledují příběh hrdiny, či antihrdiny, který připravil o život téměř dvě desítky lidí, nebo jim naopak z dobroty srdce pomohl od bolesti a utrpení.

V dalších rolích se představila podstatná část tamního souboru. Obsazení je herecky vyrovnané, nutno však vyzdvihnout Zdeňka Julinu a Vladimíru Včelnou v rolích rodičů smrtelně nemocné dcery Pavly, kteří jsou postaveni před rozhodnutí, zda by bylo lepší nechat dceru ještě měsíce trpět v bolestech, nebo jí připravit důstojný odchod ze života. Jde o silné momenty inscenace.

Vencl s Doleželovou vytvořili výtvarně invenční podívanou, dokázali plně využít možnosti velkého jeviště a světelného parku, jímž divadlo disponuje. Zároveň z inscenace promlouvá nejen téma, jak se jednotlivci (po léta víceméně neměnně) stavějí k otázce eutanazie a za jakých okolností dokážou na tuto problematiku změnit názor, ale inscenace poodhaluje i tušené… Kdo jsou vlastně všichni ti andělé, kteří nás obklopují…?! Navíc si režisérská dvojice všímá další neméně důležité a velmi aktuální látky. Před sto lety lidé řešili problémy s nástupem strojové výroby a báli se o práci. Do této pozice se nyní dostáváme opět s příchodem AI…

Závěrem je nutno zmínit výbornou hudbu Darka Krále, která inscenací prostupuje a dodává situacím patřičný emoční náboj.

Nastudování olomouckého divadla zároveň nepostrádá humor, čímž tvůrci tíživější otázky zjemňují a lidé tak z divadla neodcházejí s depresí, ale spíš s mnoha otázkami, které je důležité nejen otevírat, ale především o nich diskutovat. Skvělá dramaturgická volba!

Chvilkové zastavení

Po vydařeném režijním divadelním debutu v pražském Činoherním klubu s autorskou inscenací Milá Evičko, milý Luďku vstoupila Beata Parkanová tentokrát na prkna velkého jeviště. Pro svoji druhou režii si vybrala adaptaci snímku Chvilky, přičemž divadelní scénář víceméně kopíruje filmovou verzi.

Autorka nás přivádí k mladé studentce Anežce, která se snaží pomáhat všem, kdo to potřebují. Přeje si, aby vzájemné vztahy s rodinou a s milencem byly co nejlepší, a to i za cenu faktu, že ona sama bude dělat ústupky a vyhýbat se případným sporům. Upozaďovat se však nejde donekonečna…

Chvilky byly překvapivě nastudovány na velké scéně olomouckého divadla. To je také základní kámen úrazu inscenace, na níž se zároveň podepsala i režisérčina nezkušenost s velkým prostorem. Komorní příběh rozehrává na vyvýšeném kruhovém jevišti se sedmi židlemi a několika plátny, na něž jsou promítány dotáčky pohledů postav příběhu. Znamená to, že režisérka veškeré dialogy soustřeďuje na vyvýšenou část jeviště, což je koncepce vhodná pro komornější divadlo, jako je například Divadlo Ungelt, nebo již zmiňovaný Činoherní klub. Takto se vyřčená slova ve velkém prostoru vytrácejí a působí až banálně.

Inscenaci by prospělo i výraznější zapojení dalších divadelních složek, jako je práce se světly či jinými vizuálními prvky, ale také zřetelnější hudební podkres. Poetika filmu, která dokáže strhnout svou vizuální stránkou, se na jeviště nedostala.

Hlavní roli Anežky, za niž Jenovéfa Boková získala v roce 2018 Českého lva, ztvárnila Natálie Tichánková. Anežka se v jejím podání snaží ke všem životním situacím a vztahům přistupovat pragmaticky a zároveň vycházet se svými blízkými, od nichž se jí ovšem nedostává výraznější citové podpory. Potlačované emoce projeví ve zdařile ztvárněné scéně sezení u psycholožky a pak v samotném závěru, který je zároveň nejzdařilejším režijním gestem Parkanové. Právě vyústění inscenace je v divadelní verzi působivější než závěr filmový. Výkony ostatních herců, kteří sedí na židlích na jevišti po celou dobu devadesáti minut a sledují dění, slouží celku, výrazněji zaujme Naděžda Chroboková-Tomicová v roli babičky.

Přes výše uvedené nedostatky je z inscenace zřejmé, že od Beaty Parkanové můžeme v budoucnosti čekat zajímavé počiny. Jistojistě by k nim na některé z komorních scén patřily právě i Chvilky, které se však v tomto případě osudově minuly s prostorem.