Hobbymarket je zařízení nové doby, za komunistů existovala nanejvýš železářství nebo prodejny Řempo. Jedinec hodlající se na tyto firmy obrátit, jelikož hotové zboží nesehnal, a tak se z nutnosti rozhodl pro samovýrobu, v nich zpravidla mnoho nepořídil a uchyloval se tudíž k zoufalým řešením. Mnoho občanů tak našlo „novou komponentu svých životů“ a už se této činnosti nepustilo. Bastlení se stalo národním sportem, který totalita povýšila do alternativního modu vivendi: zavřít se před světem doma nebo na chatě a propadnout kutilskému šílenství bylo pro mnoho lidí řešením. Ostatně obliba Přemka Podlahy, guru všech, kutilů byla výmluvná stejně jako nehynoucí. Nová doba otevřela velkolepé chrámy v podobě specializovaných velkoobchodních řetězců, které k nám dorazily zejména od německých sousedů. Všechny ty Obi, Hornbachy, Bauhausy nabízejí neuvěřitelný sortiment a představují svět sám pro sebe, a i když by svým širokým sortimentem měli stimulovat kreativitu, probouzejí spíš agresivitu a vyvolávají komunikační bloky. To si na vlastní kůži ověřil Mikuláš Křepelka (vystupující pod pseudonymem Metoděj Holub), který v takovém zařízení strávil dvacet let a od prodavače postoupil do manažerské pozice. Práce v hobbymarketu ho frustrovala, ale nikdy jej neopustil. Aby se rovnou nezbláznil, ulevoval své duši blogem, který byl určen užšímu okruhu přátel. Nepochybně by ale podobné zápisky mohly vzniknout v libovolném pracovním prostředí současnosti, napadá mě, že čím by bylo sofistikovanější, tím by mohla být zpráva o něm hrůznější a depresivnější.

Dramatizátoři z Křepelkových zápisů vygenerovali řadu postav, z nichž některé získaly i náznaky charakterů, režie pak postupovala metodou řazení kratších uzavřených situací, v nichž dotyční prožívají konkrétní epizody. Je to také metoda na Zábradlí dobře zavedená Janem Mikuláškem, herci s ní mají letitou zkušenost a je blízká i Anně Davidové. Ta pro zesílení účinku některé výstupy opakuje, jiné zase rozkošatí do velkolepých kreací. Vznikají tak pozoruhodné asociativní řetězce, v nichž se vynalézavě mísí vysoké s nízkým. Jedním z nejúchvatnějších výstupů inscenace je obraz muže s motorovou pilou (Miloslav König), který pózuje coby antický Diskobolos, pila mu dodává kýženou mužnost a smysl života. Je obdivuhodné, že z tak roztříštěného materiálu, glos, které zjevně vznikly za účelem pobavit kamarády, dokáže režisérka stvořit komponovaný tvar právě tímto způsobem. Některé výjevy mají sice slabší intenzitu a divák pochopitelně vnímá i určitou útržkovitost sdělení, ale celek se rýsuje velice dobře, uzavřený svět hobbymarketu funguje jako absurdní univerzum, v němž se určité jevy ve své šílené podstatě pravidelně a nezvratně opakují a tento stav nelze ani zlepšit, ani zhoršit, je to neměnný status quo vyvolávající bezmoc. Původní strukturu deníkových zápisů dramatizace ruší, čas neexistuje, vše pokračuje se stejnou ubíjející úporností, po 30. prosinci přichází 32. prosinec, nelze se zachránit. Stejný pocit se dostavuje při sledování jevů současné společnosti. 

Počítám, že to asi nejvíc dohánělo autora Fušerů k šílenství a v dramatickém ztvárnění podpořeném hereckou vynalézavostí získávají všechny děsivosti na síle. Je to přehlídka emocí, agrese, sprosťáren, hlouposti, podivínství a několika stupňů ulítlosti až ke zřetelným projevům šílenství. Muž (Jakub Žáček v propracované etudě úpornosti), které přináší krucifix a hystericky trvá na tom, aby mu z něj odřízli „tu panenku“, jelikož on potřebuje pořádné dřevo, a ne nějakou překližku, je jen opačným pólem zákazníka, který přišel reklamovat zrcadlo, v němž se nevidí. Ukáže se ovšem, že opomněl sundat fólii, což ho existenciálně těžce rozhodí až do schizoidního stavu. 

Zákazníci i zaměstnanci jsou ovšem z jednoho těsta, je tu stoická pokladní se ztuhlým úsměvem (Magdaléna Sidonová), kterou od její kasy nic a nikdo neodtrhne, třímá etiketovací kleště jako zbraň, která ji má ochránit, a rezignovaným hlasem provolává své storno a s podivně ustrnulou empatií řeší malér s chybějící cenovkou lampičky. Bloumající soucitná, ale v jakési zastavené křeči dlící asistentka Anežky Kubátové. Člen ochranky (Michal Bednář), který hystericky řve na svoji matku, která mu přinesla oběd, a očividně by ji nejradši zmlátil. Pak je tu defilé zlodějů, kteří vysvětlují, proč kradou, což jsou rovněž značně bizarní vstupy. Objevují se další pracovní nástroje, jedna z postav se prořeže stěnou, zaměstnanci poskakují po žebřících a z nebe se spustí sytě červená míchačka jako oltář, božstvo. Scénograf Marek Cpin vyšel z vybavení typických hobbymarketů (desky, vzorníky, instalační materiál, žebříky), které se ovšem proměňuje v symbolické artefakty. Všichni aktéři ztrácejí schopnost normální lidské komunikace a jako by se vraceli k prvobytné pospolitosti, aby ne, když i jejich šéfíci patří do zvířecí říše a na firemním večírku v džungli nonšalantně konverzují coby gorily s tenkými šampuskami v tlapách.

S postupem času se inscenace „připozdívá“, agrese vzrůstá, na jeviště vstoupí papundeklový tank, mihne se hákový kříž. Je překvapivé, že výstupy se liší žánrově i silou emocí, a přesto drží pohromadě, je to jednou čirá groteska, podruhé něco jako surreálný sen, pak zase návod na složení ptačí budky nebo jen rozvedený a herecky dotvořený vtip. A to je další velké plus inscenace – perfektní sehranost a tvořivost všech herců, kteří z banality dokážou složit vrcholně komickou situaci i mrazivou absurditu. Davidová je režisérka, která má cit pro vizuální působivost a divadelnost situací a zároveň dbá na precizní scénickou interpretaci. S Křepelkovou tříští postřehů ve formě deníkových záznamů si poradila výborně a rozhodně ji povýšila na výpověď o rozeštvané, egomaniakální společnosti. Korunuje ji přízračný i výsměšný závěr, kdy horečnatá aktivita vyústí ve skládání abstraktního železného monstra, jakési železné krávy, na niž je pak posazen jako na mučidlo nový šéf. Není úniku.