Autorský projekt režisérky Elišky Říhové vychází z mnoha zdrojů, pro příběh byl největší inspirací méně známý román Gabriela Garcíi Márqueze Podzim patriarchy. Hlavní postavou je blíže nespecifikovaný diktátor (Josef Láska), jenž umírá za hradbami svého prezidentského paláce. Jeho osobnost přibližují promluvy lidí, kteří ho provázeli celým životem. Matka (Ludmila Mecerodová) vzpomíná na jeho dětství i na to, jak těžké zkoušky musela přetrpět její mateřská láska, když se ze syna vyklubal člověk, jemuž nedělalo problém páchat jakákoliv zvěrstva. Manželka (Karolína Šafránková) popisuje, jak se její prvotní okouzlení silnou osobností postupně měnilo v hrůzu a beznaděj ze společného života s tyranem, pro nějž jsou blízcí jen prostředkem k uspokojení vlastních tužeb. Bratr (Štěpán Pospíšil) zase v poetických obrazech vypráví, co se dělo po diktátorově smrti. Jednotlivé časové roviny se různě prolínají, čas je tu efeméerní veličinou (ostatně jak zazní během představení, v Prezidentově zemi se denní doba určuje na základě rozmaru diktátora), ale vždy se znovu vrací motiv konečnosti lidského života.

V postavě Zvířete (Jiří Hába), cožjež je jakéýmsi diktátorovoým alter egoem, se do hry dostává téma souboje člověka s jeho vnitřními běsy, se zvířecí podstatou, která žije uvnitř nás. Tato rovina vychází z Freudovy psychoanalýzy a snahy racionální části lidské duše zkrotit destruktivní, pudové tendence jeho podvědomí. Vyjádřením neúspěchu v tomto boji jsou pak právě diktátorské sklony hlavní postavy. Jednou z hlavních charakterových vlastností Prezidenta je touha po moci, snaha ovládat druhé. V tomto způsobu života možná našel zalíbení, ale jak fyzické tělo chátrá, uspokojení z neomezené moci vyprchává. Pomyslné bariéry, které si diktátor kolem sebe postavil, vedou k tomu, že umírá osamělý, okolí k němu cítí jen strach a nenávist.

Hra je téměř prostá jakýchkoliv dialogů, text je členěn do popisných monologů, jako kdyby normální komunikace už nebyla možná, vše se vztahuje jen k postavě Prezidenta, jenž je středobodem veškerého dění. Uzurpuje si veškerou pozornost svých blízkých, život celé společnosti jako by byl podroben vůli jednotlivce. Říhová zde rozvíjí svou obrazivost, čemuž napomáhá i jednoduchá scéna Berty Doubkové. Tu tvoří několik za sebou zavěšených průsvitných záclon, které strukturují hrací prostor a posilují pocit vzájemného míjení se postav v čase a prostoru. Mobiliář je minimální, vpředu ho tvoří šicí stroj, k němuž občas usedají Matka či Manželka, v zadní části scény stojí katafalk, na němž je položena loutka oblečená v generálské uniformě, která, jež symbolizujee postavu mrtvého Prezidenta v nadživotní velikosti a z jejíchžž útrob někdy herci někdy vylézají a opět se tam vracejí.

Volání rodu se vyznačuje tíživou atmosférou, dotváří ji světelný design Veroniky Traburové, která často nechává postavy často tonout v pološeru. Jazyk inscenace je výrazně metaforický a podobně jako Červotoč z ústeckého Činoherního studia dává znát inspiraci magickým realismem, jímž se místy prolínají až hororové prvky (třeba zvířecí zvuky vydávané Jiřím Hábou). Zároveň se ale promluvy hemží spoustou morbidních detailů, jenž vycházejícíchí z toho, že jedním z impulzů pro vznik hry byl zájem režisérky o fenomén taxidermie, tedy vědy o preparaci zvířat. Téma smrti prostupuje celou inscenací, což z ní dělá poměrně depresivní záležitost.

Herci jsou postaveni před nelehkou úlohu, jelikož charaktery jsou jen zběžně načrtnuty, text má spíše filozofický charakter, než aby vytvářel situace, v nichž by bylo možnéo postavy blíže definovat. Přesto monology nepůsobí deklamativním dojmem a herci z nich dokážou vydolovat střípky emocí. Ačkoliv tedy zhruba hodinová inscenace nejde divákům příliš naproti, nedá se říct, že by byla nesrozumitelná. Zvolená témata artikuluje zřetelně, jen možná formálně trochu odtažitě.