„Akorát my jsme neměli v ruce pušky, my měli mikrofony.“ Tak cituje program dubnové novinky Jihočeského divadla pamětníka Vladimíra Váchu, někdejšího komentátora českobudějovického rozhlasu. Nový kus se jmenuje 1968 a pro jihočeskou scénu jej připravily dramaturgyně Marie Špalová a režisérka Natália Deáková. Ústřední moment tohoto symbolického roku zde nahlížejí skutečnýma očima českobudějovického rozhlasu a jeho redaktorů. Zdejší rozhlasové studio totiž dokázalo shodou okolností a odvahou všech zainteresovaných svobodně vysílat nejdéle ze všech. Okupační jednotky jej objevily až po šesti dnech. Se vstupem ukrytým za plechovou boudou a s kamuflážním nápisem Mateřská škola. „Co budeme dělat, až přijdou?“ – „Jako v Praze – pustíš hymnu.“ I po jejím – téměř celém – odehrání však stanice ještě nějaký čas vysílala z azylu v Jihočeském divadle.

Možná i proto se nyní scéna okolo ředitelky Martiny Schlegelové chopila tohoto pozapomenutého a přitom důležitého a signifikantního činu. Tvůrkyně totiž vycházely z dobových dokumentů a skutečných záznamů, jež jsou dodnes v archivu rozhlasu k nalezení. Autenticitu pak výsledku dodává zasazení. Novinka 1968 je totiž site-specific a odehrává se přímo v činoherním studiu budějovického rozhlasu. To sice nebylo svědkem vyobrazených událostí (původní sídlo se tehdy nacházelo přes ulici), nynější rozhlasová budova se však v tu dobu stavěla, takže dodnes nabízí původní interiér z konce šedesátých let. Špalová s Deákovou tak před diváky ve zdejším dřevěném obložení a dobovém nábytku rozehrávají komorní drama. Redaktory a zvukaře potkáváme v momentě jejich příchodu na ranní směnu, pozorujeme jejich vyděšené tváře, když se dozvídají o okupačních jednotkách, pomalu a jistě se rozpíjejících po mapě Československa. Proč tanky do centra Českých Budějovic dorazily se zpožděním, dodnes zcela jasné není, redakce však i díky tomu měla trochu času připravit se na horké chvíle.

To kalné ráno, to si pamatuj, mé dítě

Asi nejsugestivnější větu, která toho večera zazní, tedy citaci Seifertova verše, pronesl 21. srpna hlasatel Inocenc Hanzlík. V divadelní verzi zazní z úst Tomáše Drápely, který se zde v anonymní postavě Hlasatele u mikrofonu střídá s Natálií Drabiščákovou. I ostatní postavy mají jen vágní jména – Ředitel (Jiří Untermüller), Šéfredaktor (Jakub Koudela), Redaktorka (Taťána Kupcová), Mistr zvuku (Pavel Oubram) či třeba Mladej, zvukař (Jan Lukeš). Odosobnění ale nehrozí. Předloha inscenace je citlivě a chytře napsána, takže vedle dobových slov, která mířila do éteru, diváci slyší i běžnou mluvu. Redaktorka nejprve chválí manžela, že se stará o děti, aby ona mohla mimořádně pracovat. Následně ale mateřská starostlivost převáží a žena na nějaký čas mizí za svými ratolestmi. Ředitel otírá zpocené čelo, ovšem v momentě, kdy se někomu z hlasatelů zlomí hlas, sám rychle zaskočí a zachraňuje situaci. Všeobecné veselí pak vzbudí čerstvě upečené rohlíky. 

Samostatnou kapitolou je lehce načrtnutý vztah mezi dvojicí zvukařů. Oubramův mistr je rutinér, který se zprvu zdá skoro až proti svobodnému vysílání. Ve skutečnosti u něj jen převládá bezmála otcovská starost o svého správně mladicky nerozvážného tovaryše v podání Jana Lukeše.

Právě tyto lidské momenty inscenaci oživují, dodávají jí na opravdovosti a vyhánějí jakékoli náznaky „mramoru“, který by jinak v tak zásadním tématu našich moderních dějin mohl hrozit. V úvodu totiž zazní pár popisných vět, které se možná až příliš snaží do děje vpravit neznalého diváka. Věřme ale, že takových bude na představení 1968 mířit jen pomálu.

Novinka 1968 navazuje na experimentálnější linku Jihočeského divadla, kterou v této sezoně nejlépe zastupuje vydařená Směšná temnota v komorním prostoru Na Půdě. Inscenace 1968 se ovšem vedle originálního tématu může opřít i o site-specific. Tedy fenomén, na který jsou podle ředitelky Schlegelové Jihočeši díky Otáčivému hledišti zvyklí už dávno. V podání Natálie Deákové a Marie Špalové však nevyužívá líbivého prostředí jen k tomu, aby diváka okouzlila. Dobové studio ho až imerzivně vtahuje do děje a pomáhá lépe pochopit jednání a pocity zapomenutých hrdinů. Uvědomovali si vlastně tíhu historického okamžiku? Je něco takového vůbec v žité realitě možné? A jak bych se asi v tu chvíli zachoval sám? To všechno jsou otázky, které budou divákovi po hodině strávené v budově budějovického rozhlasu vířit hlavou.