Jako inspirace posloužila kniha Ekobytí, jejíž autorem*kou je Timothy Morton. Za motto jevištního tvaru si tvůrce zvolil otázku: „Jak být součástí světa, který hoří, vysychá, taje a zaplavuje?“ V anotaci se objevuje také nejistota z toho, jak světu rozumět a jak v něm hledat svoje místo. Dojem ze zhlédnutého může i nemusí s těmito „tezemi“ souznít, natolik je inscenace svobodná a bezbřehá. Ve Studiu Hrdinů publikum tentokrát sedí na jevišti (není to na této avantgardní scéně ostatně poprvé) a před ním se rozevírá schodové uspořádání poměrně hlubokého hlediště. Je přizdobeno několika kovovými konstrukcemi, které později poslouží k různým divadelním kratochvílím. Těsně před diváky si s různými objekty pomalu a soustředěně hraje výtvarnice Berta Doubková (nositelka ceny za scénografii v anketě kritiků, což ostatně konstatuje jako „zcizovák“ jeden ze spoluúčinkujících). Doubková odkrývá stále menší a menší roztomilosti, které se skrývaly v jakémsi snad želvím krunýři, tento „systém matrjoška“ pak – už bez postupného odhalování – prezentuje v řadě kanystrů od miniaturního až po ten normálních rozměrů. Také z krabičky vyjímá tmavé hranolky, které na podlaze (patrně vlivem nějakých mechanických fíglů pod ní) působí jako aktivní pijavice na suchu. Ve finále inscenace je pak kolegyní zazipována do velkého stříbřitého kokonu. Herci, kterým občas vypadne z úst nějaké více či méně vtipné podotknutí (také ovšem exponovanější extempore těsně před diváky, týkající se i smyslu herectví), se pohybují většinou na zmíněném schodišti, na němž chvílemi úmyslně klopýtnou. Mezi osvědčenými performery Adámkových produkcí Kateřinou Neznalovou, Ondřejem Bauerem a Danielem Švábem působí výrazně jejich kolega, ukrajinský rodák Fedir Kis, který už svým pobytem na scéně vnáší do téměř akademické atmosféry prvky naturálně spikleneckého humoru. Herci pracují především s vlastními celotělovými elastickými fotografiemi, za něž se občas skrývají, vykukují za nimi a někdy si také identitu prohazují, což bychom mohli při troše dobré vůle vztáhnout ke znepokojivému tématu produkce. Komických efektů je dosaženo třeba v situacích, kdy na scénu nakráčejí obří kalhoty, v nichž jsou dva z performerů ukryti, nebo když se za těmito maxinohavicemi Ondřej Bauer převléká a my vidíme padat na zem různé části oděvu, takže očekáváme, že se objeví nejspíš nahý, zpoza úkrytu ovšem vyjde muž oděný ve společenském šatu s košilí a vázankou. Žlutooranžové zabarvení na vnitřní straně saka i na jiných plátěných proprietách evokuje oheň, zvláště při divoké manipulaci s látkou, ekologicky hrozivě to působí právě ve spojitosti se zmiňovanou sadou kanystrů.

Inscenaci lze vnímat jako instalaci či obřad, rozjímavě pomalý, ne však nudný, při neznalosti výchozího „komentáře“ bychom si ovšem mohli do možné interpretace dosadit i jiné téma.