Značnou část historie zde byl uměleckým šéfem literární historik dr. Vladimír Justl, kterého vystřídala Miluše Viklická a následně krátce Robert Tamchyna. Nejnověji je uměleckou ředitelkou herečka Klára Cibulková. Ta zde od roku 2021 hraje ve třech komorních inscenacích (Scorpios na obzoru, Hugo Haas a Adina Mandlová, Vděk).

V květnu se fanoušci Violy dočkali hned dvou premiér, které naznačily, že hudba a poezie, které byly od začátku doménou tohoto intimního prostoru, zde nezůstanou opomenuty. 

Hrajte mi mý blues

První premiéra -– Hrajte mi mý blues -–  je poctou dnes 97-letémuho hudebnímuho skladatelie Lubošie Slukoviy, který v průběhu desítek let napsal stovky melodií. Hudebnímu dramaturgovi Violy Janu Kučerovi svěřil stovku z těch, které nikdy nebyly hrány, a bylo škoda je nechat v šuplíku. K mnohým z nich napsal texty Miloň Čepelka, herec Divadla Járy Cimrmana, a také básník.  Ve výběru mohli tedy diváci slyšet písně v průřezu od šedesátých 60.let minulého století do počátku 21. století. Čtyřčlenný Viola Band vedl Jan Kučera a písně rozmanitých nálad zazpívali Hana Holišová, Naďa Válová, Markéta Šandová, Dušan Kollár a Daniel Matoušek. Písně ze šedesátých 60.let nesly nezaměnitelnou pečeť soundu tehdejší doby, a byly tedy jakýmsi příjemným retro připomenutím doby, kdy Viola dělala své první krůčky. Průvodkyně večera, sama umělecká šéfka divadla Klára Cibulková, pak v intervalech oživovala pořad předčítáním z několika Slukových básnických knih, v nichž píše obsahujících vtipné kratičké básně výhradně  v klasické japonské formě haiku.

Jana bude brzy sbírat lipový květ

Druhou premiérou se stala scénická verze knihy básní Miloše Doležala Jana bude brzy sbírat lipový květ v režii Beaty Parkanové, známé spíše z filmového světa. Knížka novináře a básníka Miloše Doležala, která získala Magnesii Literu jako Kniha roku 2022, je poetickým vzpomínáním básníka na předčasně zemřelou ženu Janu. Jsou to verše či spíše minipříběhy z jejich společného života, v nichž je cítit bolest nad odchodem milované bytosti, ale zároveň je to nejkrásnější oslava ženskosti, jakou jsem kdy četla. Zatímco kdysi dávno básníci opěvovali ženy spíše jako symbolické bytosti, tahle kniha je v detailech výrazně osobní. Jana Franková- Doležalová nepůsobila v životě křehce, byla to plnokrevná bytost plná života, a právě to vedle nostalgie nad jejím odchodem a její neustálou duchovní přítomností z veršů Doležala vyvěrá. Jana se svým životem a svou zahradou se symbolicky stává jakýmsi podobenstvím úrodné a věčně trvající Matky země.  Beatě Parkanové se podařilo na miniaturní scéně Violy vytvořit malý zázrak. Pro mnohé překvapivou volbou protagonistů.  Zralého muže neokázalého ve svém smutku našla v Davidu Matáskovi. R (rozhodně nejsem jediná, koho překvapila jeho schopnost bez patosu, s jakýmsi klidným smutkem -– naprosto autenticky -– říkat básníkovy verše a  doprovodit je neokázalými gesty, které signalizují stálé spojení a blízkost s milovanou bytostí, i když už se ocitla někde opodál, která je už za sklem („Vyhlížím tě každé ráno / ve vánku /v jitroceli v mátě v květech orlíčků na zápraží – dveře nechávám po otevřené -– dělí nás jen temné, tenounké sklo…“). Citlivost Jenovéfy Bokové, kterou si režisérka vyzkoušela ve svém filmu Chvilky, přidala do obrazu éterickou bytost v bílých šatech, která kromě přednesu veršů (pozn. Miloš Doležal vložil do své sbírky také několik Janiných snů, které si po celý život zapisovala a z nichž vznikl z nich dokonce rozhlasový pořad) překrásně hraje na housle. Původní hudbu k představení dodal Jan P. Muchow. Je pozoruhodné, jak se prostorově skromnými prostředky podařilo prostřednictvím posuvných závěsů vytvořitl scénu proměnlivých nálad, v níž se chvílemi téměř hmatatelně ocitáme v rozkvetlé zahradě, která ovšem chvílemi ztrácí barvy a stává se smutečně černobílou. Rafinované svícení a zvuky přírody dodávají prostoru zahrady, do níž jsme pozvánií, neopakovatelnou atmosféru nostalgie, jiskřiček radosti a naděje.