Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách)

Titul Dávno, dávno již tomu (Zpráva o pohřbívání v Čechách) napsal dramatik František Pavlíček – mimo jiné rodák z Lukova na Zlínsku (čímž divadlo odkazuje ke své další zásadní linii zaměřené na regionální dramaturgii) – v roce 1979 pro herečku Vlastu Chramostovou a její bytové divadlo. Pavlíček byl velký ctitel Boženy Němcové i jejího díla a je podepsán i pod scénářem oblíbené televizní verze Babičky režiséra Antonína Moskalyka. V tomto případě zpracoval krátkou, ale působivou epizodu sledující komplikovaný návrat spisovatelky ze Slovenska do Prahy, kam v roce 1853 přijela za umírajícím synem Hynkem. Nabídl tak nejen možnost zprostředkovat nelehký život Boženy Němcové, ale zároveň vznikla ideální paralela k údělu perzekuované disidentky. Pavlíček vytvořil text, který není pouhou monologickou zpovědí, ale chytře prolíná osobní komentáře s reakcemi dalších postav. Takový rukopis ovšem vyžadoval pečlivé režijní uchopení a především silnou hereckou osobnost. Tuto dvojici ve Zlíně našli v režisérovi Janu Jančovi a herečce Tamaře Kotrbové. Z jejich spolupráce vznikla inscenace, která odkazuje k historii a nabízí přesahy k nadčasovým tématům, jako je lidská neoblomnost, zásadovost, ale třeba i emancipace. Pavlíčkův titul tak našel opodstatnění pro nasazení i dnes.

Výtvarnice scény a kostýmů Dominika Katonová proměnila komorní prostor Studia Z v symbolickou a stroze vybavenou smuteční obřadní síň. Zmenšený hrací prostor, kterému před zadní stěnou vévodí katafalk s průhlednou rakví vysypanou kůrou, je ze tří stran rámován hledištěm. V této aréně pak herečka Tamara Kotrbová rozehrává drama ženy zmítané jak politickou perzekucí, tak bídou, zdravotními obtížemi a ztrátou dítěte. Smrti se tu tvůrci dotknou hned třikrát. Odchod syna Hynka odkrývající osobní rovinu života a zejména nelichotivě vylíčený vztah s manželem Němcem střídá smrt Karla Havlíčka Borovského, tato epizoda se zase dotýká politického tématu. A konečně je to vlastní smrt spisovatelky, po které zůstává symbolicky její umělecká tvorba. Kotrbová ve svém projevu Němcovou záměrně odromantizovala a ukazuje ji za pomoci gestické zkratky, civilních promluv i do publika přímo mířených pohledů jako ryze moderní, svobodomyslnou a hlavně silně emancipovanou ženu, která se svým ukázkovým bojem s dobovými předsudky stává vzorem i mnohým současnicím. Díky svému kostýmu, kterému dominuje široká kalhotová sukně a krátký kabátek, pak tak trochu připomíná odhodlaného toreadora bojujícího se zuřícími býky. Herečka díky tomu dokonale vyvážila ženskou křehkost mužským elementem, kdy svými nekonvenčními, ale opodstatněnými názory dokazuje sílu své osobnosti.

Režisér Jan Janča, talentovaný absolvent VŠMU, ji vede poloprázdným prostorem, který společně s Kotrbovou a za pomoci několika rekvizit, ale také velmi nápaditého užití světla a zvuků konkretizuje v jednotlivé situace – od cesty vlakem přes návštěvu nemocnice po pohřby, ale i setkání s milenci a žárlivým manželem. Promluvy s mužskými postavami herečka mimo jiné konkretizuje jednoduchým gestem objetí zavěšených černých šatů – bezhlavých manekýnů. Jemná hravost a znakovost Jančova rukopisu aktivuje diváka, který je tak do dramatu vtahován velmi intenzivně a zároveň nepateticky. Jednoduchost a hravost se zde mění v silný zážitek z poctivého divadla.

Babička

Více vyprávění, méně divadla

V případě uvedení Babičky pak Matúš Bachynec, který na českém jevišti pracoval vůbec poprvé, vyšel z adaptace slovenského dramatika Petera Pavlace. S jeho tvorbou se zlínští diváci setkali už dříve díky dramatizaci Dostojevského povídky Muž pod postelí nebo titulům Masaryk/Štefánik či Já, Baťa. Pavlac předlohu uchopil s jistou pietou: vybral z ní jen některé epizody, jejichž volbou se chtěl zjevně odlišit od obou známých filmových verzí. Vedle ústředního osudu babičky se soustředí hlavně na rodinný život Proškových, přičemž poměrně podstatně upozadil postavu vnučky Barunky. Symbolická zapisovatelka babiččiných příběhů dostala větší prostor až v samotném závěru, kdy s odchodem umírající ženy symbolicky přebírá její moudrost a odkaz. Nepracuje se tu ani s dramatickým momentem Barunčina návratu domů těsně před babiččinou smrtí. Pavlac naopak neopomenul oblíbenou tragickou linku osudu Viktorky, kterou vyvažuje šťastně rozuzleným příběhem dívky Kristly a jejího mládence Míly, kterého před odvodem na vojnu uchrání paní kněžna, jíž je – jako vzoru vnímavého politika – také věnována velká pozornost.

Pavlac rozhodně nenačrtává jen líbivé obrazy venkovského života, ale bohužel se nedokázal odpoutat od formy vyprávění, které většinou převažuje nad dramatickými situacemi. Nepodařilo se mu najít vhodný klíč a scénář silně zatížil literárností, což vytvořilo mnohá úskalí pro režiséra Matúše Bachynce. Zdolat je se mu ale podařilo jen částečně. Některé vypravěčské pasáže například ozvláštňuje ilustrativními výjevy – zejména v případě němé postavy Viktorky, kterou herečka Marie Vojtěchová ztvárnila v téměř tanečně stylizovaných trhaných pohybech, což vhodně evokuje pomatenost její postavy i tragičnost situace. Atmosféru proměny přírodního cyklu a s tím spojených zvyků zase ozvláštňují nápěvy na lidové motivy Andrey Bučko s choreografií Juraje Letenaye v podání sboru dětí ze zlínské základní umělecké školy. Samotné scénografické řešení Barbory Šajgalíkové – kdy vlevo na jevišti vidíme pás zelené louky s květinami a vpravo dlouhý stůl s židlemi – symbolicky zachycuje kontrast přírody a světa lidí. Je zajímavé, že postava babičky zůstává až na drobné výjimky v symbolickém sepětí s přirozenějším prostorem přírody, zatímco ostatní postavy oběma světy pravidelně procházejí. Ovšem i přesto, že se tvůrci snažili hledat další řešení, tak statičnost bohužel převládla.

Velkým přínosem inscenace naopak je, že se tvůrci snaží důsledně vyhýbat selankovitému pohledu na Babičku jako idealizovaný symbol opory národa, díky čemuž v inscenaci rezonují i další myšlenky. Především otevírají diskusi o rodině a rodinné soudržnosti – ať už je to v rámci spolužití na Bělidle, kdy nejednou dochází k mezigeneračním sporům, nebo zmiňovaná nepřítomnost otce Proška kvůli službě ve Vídni, což nutí jeho ženu zastávat nové netypické role. I babička vzpomíná na nelehký úděl, kdy jako mladá následovala s dětmi muže do války. S těmito motivy se do popředí dostává téma silných emancipovaných žen, k nimž lze přiřadit i paní kněžnu – symbol poučeného politika.

V titulní roli babičky se představila zkušená herečka Helena Čermáková. Babičku ztvárňuje především jako přísnou ženu pevných zásad, leckdy až mírně nesympatickou. Ale i díky své neoblomnosti se hrdinka stává přirozenou morální oporou všech kolem ní, a samozřejmě i diváků. Tento postoj se Heleně Čermákové podařilo vtěsnat do jejího barvitého hlasového projevu i mimiky, kdy pracuje s nádechem lehké ironie. Je to plastický, neidealizovaný obraz ženy, která svou sílu nedává na odiv. A i v případech, kdy herečka často jen sedí a poutavě vypráví, se díky jejímu výkonu dostává do inscenace spousta dramatického náboje.

I když se oba tvůrci vydali různými cestami, podařilo se jim otevřít silná témata a Boženu Němcovou na jevišti zpřítomnili nejen jako literární ikonu, ale především jako ženu, jejíž životní síla a postoje mohou inspirovat i dnešní publikum.