U postranního vstupu do sálu Zábradlí, jímž předtím vešli nyní již usazení diváci, se objeví Anna Kameníková a Miloslav König. Ona po schodech vystoupí na jeviště, kde jsou připraveny dvě židle, uchopí mikrofon a pozve k sobě nahoru Jeho. On drží v ruce knihu (jde o českou edici druhého svazku Mého boje, ovšem bez přebalu – na něm je totiž výrazný identifikační autorův portrét). Kameníková se přirozeně vtělí do role moderátorky Měsíce autorského čtení, která hostovi, jehož představí jako Karla Oveho Knausgårda, pokládá otázky, skládá mu komplimenty a nakonec ho vyzve, aby něco z knihy přečetl. Je to přesně posazených pár minut s velmi jemnou ironií simulujících besedu se žádaným literátem. König/Knausgård přečte pár řádek z první stránky Zamilovaného muže, tím otevře vyprávění, knihu zaklapne a organicky přejde do příběhu, jenž se rozbíhá ve fyzické podobě na scéně.

Orgie střídmosti

Ten příběh je ve své podstatě jednoduchý: norský spisovatel Karl Ove se ve Stockholmu, kam se přestěhoval, seznámí s o pár let mladší Lindou (Simona Lewandowska) a totálně se do ní zamiluje. Předtím již jednou ženatý třicátník pojme Lindu za manželku, mají spolu děti. Vzdor veškerému rodinnému provozu si on uchovává prostor pro psaní, jež je pro něj možná i větší prioritou než vztahy s blízkými, ač právě bez těchto vztahů, jakkoli si ho nárokují a vyčerpávají, by neměl co psát. Vlastně to skoro ani žádný příběh není, víceméně běží o „pouhé“ plynutí času, o řetězec všednodenních událostí. Ovšem vzhledem k již početné linii asociujících a fragmentarizovaných inscenací, které Dora Štědroňová (dříve Viceníková) jako scenáristka a dramaturgyně a Jan Mikulášek coby scenárista a režisér spolu na Zábradlí vytvořili, působí Můj Boj. Zamilovaný muž jako příběhový kus s přehledným vyprávěcím tahem.

Zásadně k tomu přispívá Markem Cpinem navržená scéna. On je ve svých řešeních prakticky vždy elegantní, ale tentokrát k tomu přidává „severskou“ střídmost a absolutní funkčnost. Zprvu jednolitá vysoká dřevěná stěna sestavená ze světlých vertikálních segmentů se posléze vyjeví jako triptych: střední část je velkou šatní skříní s dveřními křídly, ale tentýž prostor umí být po rozevření křídel i pokojovým interiérem. Levá a pravá strana dřevěného diptychu funguje jako dveře do bílého holého prostoru. To jsou jakoby pokoje – z nich postavy na přední část jeviště přicházejí nebo v nich mizejí. Minimalistickými prostředky vzniká variabilní a členěný prostor. Při sledování toho, jak Cpinova scénografie funguje, jsem pociťoval svého druhu estetickou slast.

Herecké výkony tvoří se scénografií souladný celek. Jsou střídmě tvarované, bez ornamentů, ačkoli postavy Karla Oveho i Lindy vykazují emoční zvraty, od mlčení a hledění kamsi až po křik, pláč a hysterii. König s Lewandovskou tak činí kontrolovaně, bezpečně se vyhýbají přehrávání, přitom jsou v hraní plně, cele přítomni. Nejen v nich dvou, ale i v dalších postavách (vedle Kameníkové je ztvárňují Dita Kaplanová, Jiří Vyorálek a Michal Bednář) se rozlévá soudobá verze „tradiční“ temnoty středostavovského severského osazenstva. Mikuláškova režie ji však nechává promlouvat zdrženlivě, s mírnou ironií; žádné bergmanovské rozdírání a zraňování dovedené až na kost (ostatně Zábradlí má již od konce roku 2018 na repertoáru bergmanovskou inscenaci Persony). K orchestraci celku přispívá kompilovaný soundtrack, sestavený zřejmě Mikuláškem, o tom program neinformuje: lze tu mimo jiné narazit na motiv z jímavé skladby In the Androgynous Dark elektronické muzikantky Miry Dawson z jejího sólového projektu Brambles (a finále doznívá za zvuků jedné mně povědomé kompozice severského jazzu, jen jsem ji nebyl s to, sakra, přesně určit).

Nemusíte být Knausgårdem

Štědroňová, Mikulášek a König vygenerovali Karla Oveho Knausgårda jako postavu nedémonickou, civilistní, ochotnou domluvy a kompromisů, kterých však vzápětí lituje, probouzejí se v něm běsi, jež zažene, a tak stále dokola. Frustrace u něho nevedenou k bernhardovským litaniím nad světem jako takovým, Karl Ove sarkasticky komentuje především svoji osobní situaci, spíše výjimečně pak i poměry v Norsku či Švédsku. Inscenátoři však místní, časové nebo literární reálie, jimiž přetéká výchozí kniha, pokud možno potlačili, aby vyniklo to, čím autor oslovil publikum nejen v rodné zemi (kde se hexalogie Můj boj dočkala masových nákladů). Člověk se nemusí jako Knausgård živit literaturou a bydlet na severu Evropy, aby porozuměl dilematům, s nimiž se pisatel potýká a která výstižně formuluje: tenze mezi tím být sám pro sebe a za sebe a být pro druhé a s druhými; balancování mezi prací a rodinou; pozvolné opotřebovávání partnerského soužití; konfrontace s feminizací společnosti. König ta pnutí ztělesňuje a vyslovuje odstíněně, vlastně staženě, a přece ve zřetelných konturách.

Inscenace potlačuje profesní dráhu Švédky Lindy Boström Knausgård, která dávno před manželstvím s Karlem Ovem (trvalo 2007–2016) publikovala sbírku básní (1998) a během manželství jí vyšly dva romány. Ale Linda v podání Simony Lewandowské nevyznívá jako služebná existence, jako ta, která dává vyniknout slovnímu megalomanovi. Její nastavení je prostě jiné, Karl Ove by na ní možná rád štípal dříví, ale ona se nedá, i když její duše rovněž úpí. Je to silné potýkání individualit.