Tvůrci se k této tragikomické sondě do nitra lidské povahy odehrávající se na českém maloměstě okupovaném Němci vrátili přesně po pětadvaceti letech od její filmové premiéry.  Připomeňme jen, že si snímek odnesl nejen pět Českých lvů, včetně dvou za nejlepší herecké výkony, ale byl nominován i na Oscara v kategorii Nejlepší cizojazyčný film. Před patnácti lety se o divadelní verzi z pera Petra Jarchovského pokusil sám Jan Hřebejk v Divadle Na Jezerce v hlavních rolích s Jiřím Macháčkem a Lenkou Vlasákovou. V roce 2023 vznikla v koprodukci Západočeského divadla v Chebu a Karlovarského divadla dokonce muzikálová podoba, která díky zdařilému libretu Petry Kohutové a Zdeňka Bartoše a hudbě Jindřicha Volfa a Matěje Kroupy přinesla na některé situace odlišnější pohled.

Adaptace filmových hitů se na divadlech v posledních letech objevují stále častěji. Nejsem zcela přesvědčen, jestli jde o správný směr, nicméně doba si to zřejmě žádá. Třebaže lze nad některými projekty jen kroutit hlavou, v případě Musíme si pomáhat by to nebylo spravedlivé. Příběh filmu, jenž se odehrává v průběhu let 1937–1945 v komorním obsazení a víceméně v jednom prostředí, jako by byl k uvedení na divadle přímo předurčen.

Pro Divadlo F. X. Šaldy Liberec titul až příliš pietně adaptovali dlouholetí spolupracovníci Jiří Janků a Petr Svojtka. Především první polovina působí jako pouhá kopie úspěšného snímku. Možná by stálo za úvahu, zda se přece jen některých zbytnějších scén nezbavit a některé více zdivadelnit, čímž by inscenace získala na svižnosti a atraktivitě.

Hraje se na otevřeném prostoru Malého divadla ve scénografii Michala Syrového čítající hned několik prostředí od kuchyně až k ložnici, přičemž za velkým obrazem Panny Marie prosvítá místnost, v níž Čížkovi po dva roky ukrývají Žida Davida, jemuž se podařilo uprchnout z koncentračního tábora. Na horizontu se odehrávají téměř všechny výstupy, které byly ve filmu zasazeny do exteriérů či jiných interiérů, než je příbytek Čížkových. Uspořádání scény zahrnující dokonce i ulici s veřejným osvětlením a králíkárnu na dvorku umožňuje režii za pomoci střihů a svícení rychle přecházet z jednoho prostředí do druhého.

Do rolí manželů Čížkových byli obsazeni Tomáš Váhala a Kateřina Kornhäuserová. Coby uprchlík z koncentračního tábora David Wiener se představil Daniel Toman, hostující Viktor Javořík ztvárnil Horsta Prohasku. Právě obsazení je největším kladem inscenace s tím, že herci se nesnaží kopírovat filmové předobrazy. Ke svým figurám si hledají vlastní cestu.

Josef Čížek je v podání Tomáše Váhaly zajímavou osobnostní koláží, která v sobě mísí touhu pomoci druhému v nouzi, strach – někdy až hraničící s přespřílišnou bázlivostí –, schopnost exaktního myšlení a zároveň jistou roztěkanost, navzdory níž téměř v žádné nepředvídané situaci neztrácí duchaplnost. Kateřina Kornhäuserová vidí Marii jako ženu „s nohama na zemi“, v mnoha momentech působí odvážněji než její manžel, ale zároveň nedokáže zcela do důsledků domyslet vážnost situace, a tak se někdy chová lehkomyslně. Dvojice se výtečně doplňuje a tvoří kompaktní herecký celek. Viktor Javořík zpodobňuje kolaboranta Horsta Prohasku jako rozporuplného člověka s mnoha charakterovými negativy, ovšem ani na jeho osobnost nelze pohlížet v souvislosti s vyhrocenou situací pouze černobíle. Herec vytvořil lehce uvěřitelný vývojový oblouk postavy od člověka, který je druhořadým skladníkem, ušlápnutým manželem a otcem tří dětí k muži, jenž získal ve společnosti jisté postavení, díky němuž má možnost rozhodovat o druhých, čehož také využívá i zneužívá, až skončí jako zlomený zajatec strachující se o život. Javořík navíc všechny tyto polohy ozvláštnil netypicky sympatickým naladěním figury, čímž její charakter působí ještě nebezpečněji. Danielu Tomanovi role Davida Wienera v inscenaci sice neskýtá tolik prostoru, nicméně i on přispívá k dramaturgicky snadno obhajitelnému rozhodnutí titul nasadit, poněvadž soubor momentálně disponuje vhodným obsazením majícím divákům v nabízených úlohách co sdělit.

Petr Svojtka inscenací opět dokazuje, jak je mu blízké herecké divadlo. Práce s herci je pro něj prvořadá a nevadí mu, když sám sebe coby režiséra upozadí. Místo povrchních stylizací se snaží podchytit motivace postav, aby jejich jednání bylo co nejobhajitelnější. Čelem se postavil také k mnoha tragikomickým situacím, které byly ve většině případů umně pointované, a to včetně zdařilého závěru se všeříkajícím zvoláním k právě narozenému dítěti, ročníku 1945: „Vítej do šťastné doby!“

Z inscenace se bohužel téměř vytratil jeden z klíčových motivů filmové předlohy – varování před unáhleným soudem bez znalosti dobového i lidského kontextu, v němž byla určitá rozhodnutí učiněna. Na druhé straně však velmi přesně akcentuje jiný aspekt. Prostřednictvím manželů Šimáčkových, které v úsporné zkratce ztvárňují Martin Polách a Jana Hejret Vojtková, ukazuje, jak daleko může zajít lidská potřeba přežít za každých okolností. Tato dvojice reprezentuje typ lidí zaštiťujících se morálkou a vlasteneckými ideály, jenže při první příležitosti neváhají převléct kabát, zradit sousedy, ba dokonce své blízké. Toť zřejmě i varování tvůrců před současnou celospolečenskou situací…