Hru Komuna (Kollektivet), kterou v roce 2011 napsali Thomas Vinterberg a Mogens Rukov původně pro divadelní inscenaci v Burgtheateru ve Vídni ve Vinterbergově režii, má jasnou historii. Dánský dramatik a režisér v ní vyšel z vlastních zkušeností – v kodaňské komuně vysokoškolsky vzdělaných lidí vyrůstal a žil až téměř do dospělosti, což podle něj bylo sice většinou fajn, ale ne vždycky.

Později Vinterberg text hry přepracoval a natočil v Dánsku stejnojmenný film (2016), který získal nejen domácí, ale i evropská filmová ocenění včetně úspěchu na festivalu Berlinale 2016; dánská herečka Trine Dyrholmová tam za roli Anny získala Stříbrného medvěda pro nejlepší herečku v hlavní roli.

Bude to fajn

Děj se točí kolem architekta Erika (Vasil Fridrich), který je spokojený, ale ne zas až tak moc. Celkem nic moc nechce, respektive moc neví, co chce. Momentálně nechce ani bydlet v obrovské, po svých rodičích zděděné vile. 

Jeho malá, funkční a vlastně ideální rodina, která sestává z úspěšné televizní moderátorky Anny (Lucie Žáčková) a teenagerovské dcery Freji (Josefína Marková), mu tedy příští život poměrně přesně nalinkuje: Anna se ve vile – a trochu asi i v životě – nudí, a tak Erika přesvědčí, aby pozvali pár přátel i náhodných individuí a založili si v domě komunitní bydlení. Protože to přece bude fajn, pomůže to s účty za elektřinu a oni zažijí aspoň nějaké vzrušení.

Nezaloží však „komunu“ v intimním slova smyslu, ale promyšlené, funkční společenství roztomilých „misfitů“, které má jasná pravidla. Dlouho to vypadá jako ideální projekt, který s sebou přináší humorné situace: vaří společně, společně diskutují o politice i o umění, o nájem se dělí podle toho, kdo a jak může platit; mají však přísně oddělené ložnice. Všechno funguje na bázi moderní evropské důvěry a otevřenosti.

Jestliže jste se báli, že se Erik, jinak profesor na vysoké škole, zakouká do některé z mladších členek komuny, není tomu tak. On se, kdesi v magickém bezčasí mezi přednáškou a seminářem, zamiluje do své čtyřiadvacetileté studentky (Romana Widenková). Nečekaně, bezhlavě a vášnivě.

Ale zatímco za normálních okolností řešíte podobnou situaci v úzké rodině, tady ji řeší celé společenství domu, které právem cítí existenciální ohrožení: někdo porušil, vlastně úplně rozbil, jeho pravidla… Prekérní situace, totiž kdo by měl do komuny přijít a kdo z ní eventuálně odejít, je najednou otázkou všech zúčastněných, kteří se ale shodnou, že si tenhle velký konflikt musí vyřešit nukleární rodina sama. Různě se to zkouší, nic moc nefunguje, začíná to být vážně neúnosné. Nakonec vše za rodiče de facto rozsekne patnáctiletá Freja…

Kde končí pohoda

Ondřej Sokol, s nezaměnitelným talentem porozumět textu i postavám do sebemenších detailů, téměř jako by si hry Martina McDonagha, Tracyho Lettse, Davida Mameta či Yasminy Reza sám psal, vyniká přesnou prací s herci, kteří zde v Komuně díky tomu tvoří sepjatý kolektiv s pavučinou nepojmenovatelných, neviditelných vazeb. 

Hlavní hrdinkou je Anna Lucie Žáčkové – její proměna od krásné, veselé, rozmarné a sebevědomé ženy ke zlomené a zraněné partnerce, která pořád věří, že to celé dá „nějak domluvit“, je uvěřitelná, lidsky hluboká, vlastně tragická. Vasil Fridrich naopak hraje Erika spíš vlažně, odevzdaně, až odtažitě – vzepře se jen ve chvíli, kdy si uvědomí, že už není cesty zpátky. Třetí hlavní postavou je Josefína Marková jako dcera Freja; ač drobná, umí svým charismatem v případě potřeby opanovat jeviště a říct s teenagerovskou dojemností zřetelně něco, na co by dospělí ani nepomysleli.

Rozmanití (kostýmy Katarína Hollá) a taky jen zdánlivě hipísácky bezstarostní členové komuny Václav Šanda, Ha Thanh Špetlíková, Jakub Burýšek, Markéta Stehlíková a Viktor Zavadil jsou úžasní a dodávají inscenaci tolik potřebnou lehkost, humor i kontrast. Scény tichého stolování i hádek v obýváku okolo účtů a utěrek působí tak, že máte pocit, že s nimi u společného stolu sedíte taky; jistě je to i díky kongeniální scény Adama Pitry.

Tematicky Komuna řeší i další otázky: Kde končí tolerance, pohoda, svoboda jednotlivce a začíná sprostota, nelidské ubližování a bezohlednost? A jakou cenu má vlastně svoboda, když tolik bolí ty, které máme nejradši? Inscenace se ptá bez moralizování; v Činoherním klubu, jehož malý prostor zajišťuje těsný kontakt mezi herci a diváky, působí tahle adaptace univerzálního moderního příběhu překvapivě syrově.

Komuna mimochodem není první Vinterbergův text uváděný na jevišti Činoherního klubu: už v roce 2006 tu režisér Martin Čičvák uvedl vynikající Rodinnou slavnost, také podle Rukovova a Vinterbergova filmu (v hlavní roli s Jurajem Kukurou).

Komuna je každopádně inscenace, která dělá „svému“ divadlu, založenému před šedesáti lety jako klub, který odmítal být svázán jakýmkoli programem či koncepcí, čest. Kromě silného činoherního herectví se totiž také neotřelým způsobem věnuje lidské psychologii současného člověka.