Takhle napsáno to vyvolává dojem didakticky pojatého kusu, ale tím Krymovova inscenace netrpí, má jiné potíže. Především nabízí jiný, hodně zpomalený divadelní čas, který ještě podtrhuje hluchá místa a těch rozhodně není málo. Třeba situace, kdy rodiče pečlivě svlékají na předscéně synáčka do pyžama, se rozveze do dlouze nedějového balastu a podobná statičnost je charakteristická i pro jiné scény. Hlavní hrdina Chlapec (Jakub Barták) přijde ze školy, vytáhne aktovku a neuvěřitelně dlouho z ní vytahuje učebnice, smysl tohoto počínání uniká, je pouze k nepřečkání. Z knih mnohem později Babička (Veronika Lazorčáková) vystaví kostel pro scénu popravy Milady de Winter, čímž předchozí vršení knih objasní, ale už je pozdě. Krymov také objevil, že na jeviště Stavovského divadla lze projít dveřmi až z Ovocného trhu, což vyznívá efektně, zvlášť za letního podvečera. Kdysi to kongeniálně využil David Radok ve své první inscenaci v Praze, v Mozartovu Donu Giovannim, když nechal slavného rouhače v podání Andreje Besčastného také odejít zadními dveřmi ven z divadla. Jednou, a přece to byla metafora s mnoha významy prolamující čas i prostor. Krymov to použil opakovaně a najednou je z toho zbytečné courání postav sem a tam.

Zastavený čas jako základní jednotka inscenace nakonec diváka, kterého dění na jevišti dostatečně nevtahuje, vede k přemítání nad tím, k čemu se obrací tvůrce ve složité životní situaci. Krymov je od chvíle, kdy odsoudil ruskou agresi na Ukrajině, ve své domovině nežádoucí persona a žije v exilu. Umělecky působí hlavně v pobaltských státech a v USA a Tři mušketýři a já jsou jeho návratem do dětství, vzpomínáním na dobu, kdy byl šťastný, svět byl v jeho očích bezpečný a jednoduchý a měl také milovanou babičku, která mu objevovala svět literatury, četla mu Tři mušketýry, Julese Verna a další. K tomu všemu se nyní vrací, nebo možná i upíná, ale citové zaujetí nemusí být zárukou úspěchu. 

Mušketýři padají ze stropu, hulí a nadávají

Krymov nestvořil žádnou dramatizaci Tří mušketýrů, předkládá jen dvě ucelené a notoricky známé scény, které pojímá s příslušnou nadsázkou. Ty se vynoří v realitě jedné ošumělé domácnosti, kde hlavní hrdina Chlapec tráví většinu svého času s Babičkou. V jeho vzrušené fantazii mušketýři (Pavel Neškudla, Igor Orozovič, Zdeněk Piškula a Filip Březina) padají ze stropu, případně lezou ze skříně, což jsou divadelně hezké nápady, ale nijak ohromující. Babička vnukovi čte a vypráví a oddaně si s ním hraje, je to ideální parťák a Veronika Lazorčáková tuhle trochu bláznivou a dryáčnickou herdekbabu hraje temperamentně a s přiměřenou dávkou stylizace. Vedle Babičky tu jsou rodiče, kteří nemají čas, otec (Filip Kaňkovský) věčně něco řeší po telefonu a jen na jedno ucho poslouchá nadšená líčení svého synka, matka (Markéta Děrgelová) se stará hlavně o jídlo a úklid. Pak je tu loutka kočky, která očůrává peřiny a vůbec jsou s ní všelijaké lapálie. 

Kromě toho se na jevišti odehrává další divadelní realita – dění sleduje početná skupina „diváků“, kteří ve tmě pokuřují elektronické cigarety, je tu i vehementní nápovědka (Eva Stanislavová). Ti všichni se tu a tam pletou do děje, i Babička má různé zcizující poznámky, ale je toho všeho nějak moc a je to předvídatelné i trochu nudné. Pak má Chlapec narozeniny, na hlavu mu nasadí medvědí hlavu, dostaví se klauni a davy slezou ze svých sedátek a nahrnou se kolem něj, dostane hromadu dárků, ale on už by raději byl zase se svou Babičkou. A zase tato významově vyprázdněná a nijak obrazivá scéna trvá převelice dlouho. 

První bitka mušketýrů s kardinálskou gardou se odehraje na koních, jsou to loutky v životní velikosti a jejich vodiči s nimi zacházejí bravurně, takže souboje vyznívají akčně a dynamicky. Pak se mušketýři shromáždí, hulí a mluví sprostě a různě se vytahují, budiž. Druhá scéna z Dumasova díla je poprava Milady, která je pojata s nadsázkou tak trochu jako zápas ve volném stylu. Pavlína Štorková, která ji hraje, předvedla téměř akrobatickou kreaci s nařasenou róbou, pak se ještě pokusila osud perfidní hrdinky odvrátit procítěným zpěvem, a byla bez milosti popravena na kuchyňském stole. Stětí Milady je povedený gag – kašírovaná poprava se vším všudy.

Babička je k pobavení vnuka ochotná k čemukoli a on ji ve svých snech vnímá jako neohroženou hrdinku, která také jezdí na koni. Její závěrečné rajtování „na kobyle“, s níž dokola objíždí jeviště a přehazuje si „nohy“ přes koně, až je v zápalu boje odhodí, by mohlo být dobře vygradovaným koncem. Jenže Krymov přidal ještě Julese Verna, ponorku kapitána Nema a tančící ryby. Je to zbytečný přívažek, ale aspoň v řádu dosavadního děje. Úplně mimo se ovšem jeví navrch přihozený známý Krylův song Ukolébavka, v němž autor uspávanému děťátku s drsným sarkasmem věští černou budoucnost v nehezkém světě, kde propadne alkoholismu a přijme kompromisy stejně jako jeho fotr. Jako závěrečná pointa, která má kontrastovat s idylickým dětstvím, je to celé nesmysl, píseň vznikla v roce 1968, vyšla na desce Monology o dva roky později a vztahuje se ke konkrétní politické situaci počínající normalizace. Inscenace má dva domácí dramaturgy, ale tenhle nápad Krymovi žádný z nich nevymluvil, otázka ovšem zní, zda je to ten typ tvůrce, který si dá říct, každopádně na inscenaci je znát, že dramaturgie k práci moc připuštěna nebyla.

Neodbytně se vnucuje myšlenka, že pro žánr, v němž se Krymov v inscenaci Tři mušketýři a já pohybuje, máme vynalézavější tvůrce, zrovna současní šéfové Činohry Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský umějí nepevné texty využít pro imaginativní pojetí s mnohem větší invencí a dynamikou. Nejde nevzpomenout kouzelnou inscenaci Marka Ivanoviće a bratrů Formanových Čarokraj, kterou v Národním poprvé uvedli před třinácti lety. V Krymových Třech mušketýrech a já má divák pocit, že i když režisér přichází s divadelně nosnými nápady, už to všechno někde viděl a je to v zásadě staré divadlo, pomalé a statické. A přitom jsme od Krymova v Česku zhlédli dvě inscenace a velmi zaujaly. Pokaždé na plzeňském festivalu Divadlo. Poprvé to bylo v roce 2019, a i když podepsal dopis proti anexi Krymu a jako pedagog byl donucen odejít z GITISu, pořád ještě byl doma uznávaným režisérem, obdržel prestižní Zlatou masku, úspěšně jezdil po evropských festivalech i do světa, měl vlastní experimentální laboratoř v bývalém Vasiljevově divadle a přivézt ho do Plzně byl úspěch. Představil se inscenací Ostrovského hry Bez věna, kterou výrazně upravil a posloužila mu k depresivnímu obrazu současného Ruska. Zobrazil prázdnotu a bezútěšnost, které znehybňují. Byl to obraz nelítostné až cynické reality, v níž jde jen o peníze a moc. Začátkem roku 2022 pracoval ve Filadelfii, kde měla mít ve Wilma Theater premiéru jeho inscenace Višňového sadu. Po ruském vpádu na Ukrajinu invazi odsoudil a odmítl se vrátit, jeho životní situace se významně změnila. Předloni jsme v Plzni viděli jeho Fragment, který nastudoval na litevské scéně Klaipédos dramos teatras. Byla to velmi zvláštní inscenace – kombinace scénických efektů, světelných proměn, herectví, zcizovacích výstupů, bizarních hrátek a až klaunských gagů. To, co nyní nastudoval v Národním divadle, je matný odlesk jeho stylu, který charakterizovalo nejenom originální výtvarné vidění, ale také schopnost vytvořit promyšlený, ba rafinovaný divadelní tvar. V Národním jsme viděli jen náznaky a útržky toho, čím nás podvakrát okouzlil.