Posádka Aqualungu vytvořila kolektivní dílo a zašpásovala si ohledně označení autora (viz údaje k inscenaci). Jde o nekorektní kvazihistorickou féerii, v níž se střídají výjevy z počátků husitského hnutí a nástupu trocnovského hejtmana s národoveckými třenicemi v Praze devatenáctého století i s odhalením jezdecké sochy Bohumila Kafky propojené se slavnostními bláboly ministra Čepičky, dojde také na první defenestraci, ale i aktivity Jaroslava Haška s Frantou Sauerem, to vše je rasantně promícháno jako v šejkru. Na diváka se valí spousta neuctivého humoru, přeskoků ze století do století oběma směry, orientovat se není úplně snadné. Žižkovské řádění je prezentováno s patřičnou chutí, tempem a dobrými hereckými výkony. Šestice herců (Zita Morávková, František Čachotský, Petr Gelnar, Václav Krátký, Miloš Mazal a Lubor Šplíchal) zvládá šestačtyřicet rolí, v rychlosti převleků jde o špičkové sportovní výkony.

Zaujme kreace Lubora Šplíchala jako jednookého válečníka s přirozenou autoritou, kterou zdobí interpretův ideálně „posazený“ hlas a příkladná dikce. Petr Gelnar prezentuje s nadsázkou, ovšem bez zbytečného přehrávání řadu učebnicových figur, mezi nimiž jsou Palacký (ten jako vizitku nabízí známou bankovku se svým portrétem), Enea Piccolomini či Čepička. Jediná dáma v sestavě Zita Morávková se v rolích domáhá genderových práv, po oslovení „bratři“ dodává „a sestro“, k „pánové“ přidá „a dámo“, se zadostiučiněním kvituje Čepičkovo „soudružky a soudruzi“. I další protagonisté si s profesionálním vkusem zařádí v hutných epizodách.

„Sečtělost“ tvůrců v problematice ilustruje například jevištní anekdota, kdy se v hospodě Haškovi a Sauerovi, kteří chystají oživlou evokaci bitvy na Vítkově, plete pod nohama chlapeček, jakýsi Otakárek Vávrů, pozdější tvůrce vyhlášené filmové trilogie (epizoda z natáčení ostatně hospodskému výjevu předcházela). Až obžerné množství kulturních narážek se projeví i přímými citacemi z filmů Císařův pekař a pekařův císař (budovatelská Ten dělá to a ten zase tohle) či Hoří má, panenko (místo rozkradení tomboly zde dochází k povážlivému úbytku společného majetku v komunisticky budovaném Táboře).

Písně z husitského zpěvníku i další melodie jistí živá čtyřčlenná dechovka na lávce nad jevištěm, ve finále se z výšin snese vydařená (pravda že zmenšená) replika jezdecké sochy z Vítkova. Inscenaci lze snad vytknout jistou přebujelost v dynamickém střídání výjevů, je však zábavná, profesionálně zvládnutá a vzbuzuje také naděje v nové počiny ještě začínajícího režiséra. Může fungovat i jako rozverný pandán k inspirativnímu a odborně fundovanému Čornejovu tlustospisu.