O scénář se jako obvykle postaral multitalentovaný Martin Dvořák, zkušený choreograf a tanečník, ale také herec a režisér všech produkcí ProART. Vzhledem k tomu, že se stará o všechny složky produkcí svého spolku, jedná se bezpochyby o jeho osobní pohled na svět a jeho priority, které chce sdílet s diváky. A dá se říci, že jak v tématech, tak v obsazení inscenací má šťastnou ruku. Když se k tomu přidá i exkluzivní místo produkce, je na úspěch „zaděláno“.

Po premiéře, která se obvykle odehraje v Brně, vyjíždí company na různé strany, včetně zahraničí. A jedním z míst, kde jsou představení ProART k vidění, je Werichova vila na Kampě.

Vypravíte-li se do míst, dýchajícími specifickým geniem loci, a vystoupáte po schodech Werichovi vily až do nejvyššího patra, objeví se před vámi členitý půdní prostor, který slibuje zajímavý zážitek. Tento netypický prostor je vstřícný komornímu zážitku, a jakémusi „polodokumentárnímu“ rázu představení odpovídá i to, že ne vždy můžete ze svého místa vidět vše. To ovšem přitahuje vaši pozornost patrně více než posezení v sametovém křesle klasických divadelních sálů.

Maja Plisecká ve své nejslavnější roli v Labutím jezeře 1947 Foto archiv

Geniální ruská tanečnice Maja Plisecká (1925-2015) zažila velmi pestrý život v několika epochách ruského (alias sovětského státu), znala tedy jako prominentní, ale chvílemi téměř disidentská umělkyně všechny politické představitele proměňujícího se Ruska, od Stalina po Putina.  Vzhledem k tomu, že byla světově známá a byla pro stát vždy dobrým „vývozním artiklem“, a to včetně kontroverzního představní Carmen, nikdy  si nedovolili ji zcela odstranit. Mohli jí jen znepříjemňovat život drobnými i většími buzeracemi... Plisecká ovšem měla rozporuplnost a paradoxy, které ji provázely celý život, doslova v krvi. Matka – herečka němého filmu - skončila v lágru, otec komunista byl popraven. Navzdory dětství v područí tyranské tety se ovšem talent malé Mají dral na povrch, a některá šťastná setkání i náhody nedovolily, aby zplaněl. Plisecká, legendární především v Labutím jezeře, kde jako tragická labutí hrdinka umírala tisíckrát nejen na scénách ruských, ale i světových, zasvětila svůj život kompletně baletu, který do značné míry převálcoval i její osobní život (nejbolestnější patrně bylo rozhodnutí mezi kariérou a dítětem).

Do činoherní role Mají Plisecké obsadil Dvořák Kláru Pollertovou Trojanovou, která se po letech vrátila na scénu právě v produkcích ProART Company.  Po inscenci Reynek_Renaud: Snění z Petrkova z roku 2023 přijala roli slavné tanečnice. Setkáváme se s ní cca v jejích padesáti letech (málokdo by věřil tomu, že subtilní představitelka baletky má skutečně tento věk), ve chvíli, kdy si léčí zranění nohy a nemůže tančit.  Řinčí telefony od důležitých politických úředníků, a ona razantně odmítá příkaz se slovy: “V Uzbekistánu já netančím!“ Přijme však nabídku na rozhovor s americkým novinářem Markem Deanem, k němuž se časem připojí ještě francouzská novinářka (postavy novinářů ztvárňují tanečníci Martin Dvořák a Petra Padriánová). To je ovšem příležitost k rozpomínání, a tak nenásilně putujeme jejím životem, jejími slavnými rolemi, setkáními nejen profesními i milostným životem spojeným s Rodionem Ščedrinem. Pro oba představitele novinářů je činoherní část spíše záležitostí sloužící z rozvíjení děje. ale jejich nejvýraznějším podílem na atmosféře inscenace je tanec, který symbolicky (a ve výborné kvalitě) doplňuje vyprávění Plisecké.

Klára Trojanová, Petra Padriánová a Martin Dvořák, protagonisté inscenace Já, Plisecká Foto Oskar Stolín

V centru pozornosti ovšem stojí samotná Maja v interpretaci Kláry Pollertové Trojanové. Ta ukazuje nejrůznější valéry svého herectví, doslova nás vtahuje do příběhu, abychom ho prožili společně s ní. Už pří příchodu do sálu ji vidíme sedět v křesle, jemně, ale permanentně procvičuje alespoň ruce – labutí křídla.  Z této klidné a přece tancem neustále prosycené samoty ji vytrhne zvonění telefonu, s očekávanými nepříjemnými hovory. Tady se najednou klid mění v ironickou uštěpačnost, je tu náznak vzdoru tvrdohlavé hvězdy, která se nehodlá podřizovat, a nepokrytě úředníky režimu pohrdá. Během devadesáti minut představení můžeme sledovat minimalistické, nicméně autentické proměny herečky, která s přesně odváženými ingrediencemi emoce dávkuje jednotlivé stavy a pocity umělkyně. Je tu vášeň až posedlost, tvrdohlavost, pohrdání, nadšení, poezie i próza života, v němž talent nedovolí ani chvíli spočinout, ale pořád jít dál, dobývat se do dalších a dalších neprozkoumaných oblastí umění. I když umírající labuť Plisecké  se stala fenoménem, odtančených rolí bylo bezpočet, stejně jako času stráveného na prknech, která znamenají svět. Víme,  že Maja Plisecká byla opravdu přírodním úkazem, oficiálně  ukončila taneční kariéru primabaleríny v 65 letech (1990), ale i poté vystupovala nejen doma, ale i v zahraničí.

I když představení ProART jsou v Praze k vidění jen dvakrát měsíčně, určitě stojí za to pohlídat si možnost vidět příběhy, které nabízejí divákům. Představení Já, Plisecká nezklame.

ProART: Já Plisecká