Podle Gravesovy prózy bylo argonautů kolem čtyřiceti, v průběhu let a epoch jejich počet v legendách dosáhl padesáti. Tygr jich na jeviště přivádí pět - Iásóna, Hérakla, Akasta, Orfea a jedinou ženu Atalantu - pět přeživších, kteří na mýtickou cestu vzpomínají. Jejich představitelé náramně divadelním způsobem vyprávějí legendy o činech svých hrdinů, jejich souputníků nebo protivníků. Úvod představení je paradoxně zároveň pokusem vtáhnout diváky do děje i zcizujícím momentem. Héraklés v podání Jakuba Gottwalda vede obecenstvo na „tour“ po stopách svého ztraceného oblíbence Hylase, po chvíli je usadí po bocích jevištní „lodi“ nebo spíš jejího vraku, aby sledovali samotné představení. Na scénu postupně vstupuje pětice hrdinů, která po letech rekapituluje dávná dobrodružství a své letité spory a viny topí ve víně. A právě toto alkoholové kumpánství, tento zpočátku zdánlivě bezstarostný flám, při němž je leccos milosrdně zapomenuto, se jako rámec a metoda vyprávění ale i způsob, jak pro jeviště redukovat antickou látku mladým divadelníkům docela osvědčily.

Promyšlená scéna spolu s protilehlými hledišti skutečně připomíná místo setkání héroů veteránů - vrak lodi Argo. Hercům navíc umožňuje „vystoupat na příď“, ukrýt se „do podpalubí“ nebo pomocí masivních dřevěných klád akcentovat jednotlivé výstupy hrdinů. Důmyslné hudební nástroje (strunná židle, plechový sud jako kotel i buben v jednom) se stávají nejen Orfeovými instrumenty. Jan Zadražil věrohodně zpodobňuje tohoto estéta a pěvce mezi argonauty, hodí se na smířlivého a smiřujícího hrdinu, jehož příběh lásky k Eurydice je na rozdíl od osudů ostatních přítomných prostý násilí. Není to jen tím, že by dvěma nejmladším z herců mohl být otcem, především je to herec kultivovaného projevu, který Orfeovu odlišnost cítí a umí vyjádřit. Ostatně herecky je inscenace velmi silná. Iásón Zdeňka Piškuly je hrdinský i chlapecký, uvěříte mu utrpení z Médeiny pomsty i to, že váhá nebo se naopak bezhlavě vrhá do boje.

Markéta Ptáčníková jako drsná bojovnice Atalanta budí díky své herecké suverenitě nadějeplnou zvědavost, jak si přístě poradí například s protikladnou rolí něžné a křehké dívky. Největšímu bouřliváku a rebelovi mezi argonauty Héraklovi propůjčuje Jakub Gottwald nejen sošnou postavu a antický plnovous, ale řečeno slovy generace převažující v hledišti i romantický vibe. Herec má navíc dar budit očekávání sofistikovaného humoru a vtipné distance od své role už prostou přítomností na jevišti. A toto očekávání nazklame. Solidní základ má i herectví nejmladšího z aktérů - Michaela Hajdy. Jeho Akastos přes hercových sto devadesát centimetrů, a přestože je postavou královskou, působí spíš jako vzpupné dítě na trůně. Ale i to zapadá do zpochybnění heroismu v dávném smyslu slova.

Argonauti na Štvanici. Foto Tygr v tísni

Vykreslení argonautů jako nehrdinských hrdinů má oporu nejen v Gravesově románu, ale inscenátorky jeho stopy četly i v eposech Apollónia Rhódského a Valeria Flacca Argonautika, respektive Argonautica. Docházejí tak k jejich pojetí jakožto vyšeptaných hvězd, marně oživujících dávnou slávu a velikost, které pochopily, že cesta za zlatým rounem přinesla více zmaru a bolesti než úspěchu. Starší divák v protějším hledišti zřejmě neocenil oživení v podobě množství zcizovacích efektů, viditelně jej popouzely antické postavy, které se chovají a mluví jako dnešní mladí lidé. Jejich bolesti a vášně to ale v inscenaci Argonauti nijak neoslabilo.

Argonauti. Režie: Zuzana Burianová, text a dramaturgie: Marie Nováková, hudba: Markéta Ptáčníková, scénografie a kostýmy: Erika Majdišová. Tygr v tísni – Vila Štvanice, premiéra 1.9. 2025