Bytové divadlo v soukromém ateliéru je jedinečná událost a na program festivalu se dostává zřídka. Naposledy pamatuji divadelní představení u herce a malíře autodidakta Tomáše Bambuška v industriálním areálu ve Vraném (2018), spojené s pobytem v plenéru. Bambuškovy živelné imprese a kolorit Povltaví byl z podstaty věci zcela jiný zážitek než akce, která nás čekala v pondělí 22. září. Expozici pro Melancholické loutkozvukohry v malostranském hnízdě intermediálního umělce Petra Nikla obstaral sychravý podvečer a atmosféra nezvykle liduprázdné Nerudovky.
 

Hračičkářství Petra Nikla v ateliéru v Nerudovce Foto Anna Černá

Uklizený ateliér působil na první pohled až asketicky. Stěny vstupní místnosti lemovalo několik velkých monochromatických obrazů a „švábí“ abstrakce, druhá decentně voněla po barvách a plátna stála otočená ke zdi. Všechno ostatní se vešlo do té třetí - artefakty, loutkami a knihami přeplněného pokojíku.

Kabinetu hraček a hračičků vévodí Niklovo loutkové divadlo. Biedermeierovský portál pochází ze staré almary (či postele). Před ním se na zvýšené platformě vrství instalace z hudebních a kinetických strojků, xylofonů, bubnů a bubínků, pianek, figurek, nádob, kuličkových drah a kdoví čeho. Pod mikrosvětem se ukrývají ovládací mechanismy a střeva trubek, rozvedených po místnosti tak, aby vytvářely efekt prostorového zvuku. Celý divadlostroj zabírá dobrou polovinu pokoje, který mě okouzlil nostalgickou patinou. Jeho specifický folklor provokoval objevitelskou zvědavost a dětskou zvídavost, což jsou i základy Niklových jevištních improvizací. Mimochodem, je neuvěřitelné, že se do improvizovaného hlediště vešlo přes dvacet lidí.

Melancholické loutkozvukohry vznikly pro Nextku. Foto Anna Černá

Melancholické loutkozvukohry vznikly primárně pro Nextku. Petr Nikl přizval (prý už po několikáté) ke spolupráci herce, zpěváka a scenáristu Jana Slováka (mj. divadlo Sklep, Baletní jednotka Křeč), který se ujal role uvaděče. Zkontroloval nosnost elevace na posteli a pod oknem a zmizel v zákulisí. Nikl nás uvítal v sukni s magickými znaky a zrcadlové masce podle vlastního návrhu, určené držitelům Poct festivalu …příští vlna/next wave… Ke vzniku spolupráce poznamenal, že poprvé si festival zapsal do diáře jako „next wife“. Na tom, odkdy přesně vztah trvá, se však neshodli ani pamětníci.

Představení začalo jako tradiční kukátková loutkárna. Po vytažení vrzající oponky nám přitakávala vstříc řada kýčovitých Buddhů a do černého prostoru scény se snesly tři javajky. Elegantní, precizně vypracované a trochu strašidelné. Řezbář je obdařil pronikavými výrazy a každé tak propůjčil živost, z níž skoro naskakovala husí kůže. Ovšem netrvalo dlouho a niklovské, poeticko-absurdní theatrum mundi nabralo obrátky. Rozpustilá ženská božstva divoce bušila do xylofonu a začaly se dít různé poťouchlosti. Na scéně se postupně vystřídal arzenál bizarních rybích exponátů, nebo se objevil Ken s žirafím krkem. Řádění vyvrcholilo vpádem smrtky, veselé jako o Día de los Muertos. Jedna hnáta se utrhla a tančila po nástrojích, rozezněla kdeco, a to už se objevil sám velký imaginátor Petr Nikl.

Následovalo všechno, co se od jeho performance očekává. Pouze s tím rozdílem, že se to dělo na těsno, nám v první řadě vyloženě před nosem. Kinetická kyvadélka bušila do membrán bubnů, švábi šustili v miskách a performer testoval schopnosti smyčce na všem, po čem se dá smyčcem klouzat a do čeho tlouct. V kakofonii samozřejmě nesměly chybět upištěné, vrtící se „mluvící“ panenky (jedno tělíčko bylo vypreparované z plyšového papouška, který čekal v koutě na zašití). Na podsvícené platformě dostávaly známé předměty přízračný výraz. Nový a výrazný akcent vnesl do performance především Jan Slovák, který osvědčené automatismy narušoval destruktivními impulzy. Zůstal za portálem a zezadu Nikla rafinovaně pokoušel a provokoval. Na scénu přivedl třeba statické panáky,  kteří – jak jsem se později dozvěděla – upomínali na kultovní duo Thomas a Ruhller. Když to nezabralo, snažil se zasáhnout do akce mechanickou rukou. Jednou se jeho obličej s ostře řezanými rysy dokonce zjevil nad jevištěm, ne nepodobný škodolibému Bohu pomsty, zatímco Nikl dul do trub jako anděl o posledním soudu. Na závěr zazněl tympán a chrochtání barevných prasátek – a zážitek byl kompletní.

Text vyšel ve festivalovém zpravodaji Tsunami.