Je nová deska v něčem zásadním odlišná od těch předchozích?

To je pro mě těžké posoudit, já tam vidím spojitost se všemi našimi ostatními nahrávkami, ale podle reakcí lidí, kteří už něco z alba slyšeli, je možná trošku „popovější“, což je samozřejmě v kontextu naší tvorby docela bizarní označení. Ale možná to tak je. Taky jsme si s ní mnohem víc pohráli, co se zvuku i dodatečných stop týče. A taky je ta deska hodně osobní po textové stránce.

Je to vaše už třetí album natočené v USA. Proč je pro vás zajímavější točit tam, a ne v klidu doma?

Ať chceš nebo nechceš, co se zvuku týče, pohybuješ se v Česku v určitých mantinelech. Studio a lidi, kteří se motají okolo nahrávání v USA, jsou úplně mimo tyhle mantinely, jsou ovlivnění úplně jinými představami o zvuku, snímání nástrojů, o tom, co je při nahrávání důležité a co je zbytečná starost. Já mám rád pocit, že jsem mimo mantinely, a nahrávání v Mississippi mi ten pocit dává. Trošku mě motivuje i ten tlak v tom smyslu, že chceš slyšet třeba od Kennyho Browna, že se mu ta písnička líbí.

Jeli jste naposledy do USA přímo se záměrem natáčet, nebo to byla spíš náhoda? A měli jste hotový materiál, se kterým jste šli do studia?

Tentokrát jsme jeli připravení mnohem víc než minule. Texty napsané, písničky víceméně vymyšlené. Měli jsme studio u Kennyho Browna domluvené dopředu, věděli jsme, že budeme natáčet, ale nevěděli jsme dopředu, jak moc to bude „punk“ nebo ne.

Vaše hudba sice je, respektive hlavně byla v začátcích, poznamenaná hill country blues, dnes už je tam tenhle vliv dost modifikovaný. Jak se s tím vyrovnávají vaši místní hosté, v tomto případě Kenny Brown a Duwayne Burnside?

Mám dojem, že oni hudbu vůbec neberou tak striktně žánrově. Instinktivně dělají hudbu, která jim je blízká, tedy hill country blues nebo něco, co z toho vychází, ale pokud je napadne něco mimo, tak o tom nijak nepřemýšlí, jestli to sedí stylově nebo ne. Stejně tak neřeší, jestli to, co hrajeme my, nebo na čem se podílí i oni, je stylové nebo ne.  Oni jsou velmi osobití, skvělí muzikanti, kteří jsou zvyklí být kreativní, improvizovat, ale pořád v té stopě zanechat svůj speciální rukopis. Takže Duwaynea nebo Kennyho poznáš i kdyby hráli Holku modrookou.

Hlavní hostující hvězdou je Charlie Musselwhite. Jak jste se k němu dostali a jak se vám povedlo domluvit spolupráci?

S Charliem, jeho ženou Henri a dcerou Laylou jsme se seznámili na festivalu Hill Country Picnic, který pořádá Sara a Kenny Brownovi a kde jsme taky s kapelou v roce 2019 vystupovali. Charlie hrál na festivalu v duu s Elvinem Bishopem a byl to skvělý koncert. Pak jsme se s ním dali do řeči, a protože máme strašně šarmantního basáka Boba, tak nás pozvali na oběd do své oblíbené restaurace v Clarksdaleu, kde žijí. Bylo to fakt neuvěřitelné, poslouchat z první ruky Charlieho historky o Muddy Watersovi, Little Walterovi nebo Howlin' Wolfovi, stejně jako muzikantské vtípky, který zjevně pocházejí z dob, kdy např. v Chicagu blues „was the ONLY music“.

On se docela živě zajímal o naši muziku, a tak když jsme měli smíchanou písničku Learning Your Ways, poslali jsme mu ji s dotazem, zda by byl ochoten k tomu nahrát harmoniku. Napsal, že se mu písnička moc líbí, speciálně text, z čehož jsem měl samozřejmě obrovskou radost, a že je připraven. Jen dodal, že musíme doladit nahrávku o půl tónu výš, protože je v Mexiku na turné a nemá s sebou vhodnou harmoniku pro naši tóninu. Ale že prý když podobně na dálku nahrával s Bonnie Raitt, nebyl to ve studiu žádný problém. Tak jsme to nějak polepili, Charlie to nahrál na dva iPhony, což byl – jak mi napsal – pro něj historický moment, a myslím, že to zní fakt dobře.

Band of Heysek

je trio bluesových nadšenců z Brna, které hraje autorské syrové, autentické a živočišné blues. Od debutu Shovel & Mattock (2017) si kapela získala silné postavení na domácí i zahraniční scéně. Významným milníkem byla spolupráce s mississippskými bluesmany R.L. Boycem a Kennym Brownem, se kterými natočili dvě alba v USA (2019). Jejich tvorba rezonuje v Evropě, USA i Asii a jejich koncerty jsou energickým zážitkem. V roce 2025 se vrátili do Mississippi a nahráli šesté řadové album Sticky Ricky, které vychází u labelu Indies Scope.