Snímek měl světovou premiéru na Mezinárodním filmovém festivalu v Benátkách a kromě Bulharska získal ocenění na řadě evropských festivalů; u nás byl uveden také na festivalu Jeden svět či na Festivalu bulharských filmů.  

Hlavní postavou snímku je Iva, švadlena v oděvní továrně na bulharském venkově. Na jejím příběhu režisér ukazuje, jak se po pádu komunismu Bulharsko proměnilo v „periferii periferie“ – prostor levné práce, kde jsou lidé často odkázáni na jediného zaměstnavatele a jen obtížně se mohou vymanit z kruhu vykořisťování. Zaměstnanci jsou nuceni zapírat nemoc, aby nepřišli o mizernou mzdu. Když se u Ivy jako první ve městě potvrdí covid, stává se terčem kolektivního strachu i frustrace. „Oblečení vyrobené v Bulharsku nese označení Made in Europe, ale není o nic humánnější než výroba na Dálném východě. Benetton, Esprit, Armani, Dolce & Gabbana, H&M… Jejich zboží vzniká ve východoevropských továrnách, kde jsou mzdy a pracovní podmínky často urážkou lidské důstojnosti,“ říká režisér Stefan Komandarev o filmu, který otevírá téma vykořisťování uvnitř Evropské unie.

Na vzniku filmu se podílel český producent Pavel Strnad ze společnosti Negativ. „V roce 2023 jsem měl v Karlových Varech možnost vidět v hlavní soutěži skvělý film Stefana Komandareva Blažiny lekce, který mě zaujal svým tématem i zpracováním. Jeho hlavní hrdinka, učitelka v důchodu, se stane obětí podvodného telefonátu a přijde o všechny úspory. Znal jsem dobře německé koproducenty filmu ze společnosti 42film, s nimiž jsme už předtím spolupracovali, a hned po projekci jsem jim nabídl pomoc s financováním dalšího Stefanova filmu,“ říká producent Pavel Strnad. Blažiny lekce následně na karlovarském festivalu získaly dva Křišťálové glóby – za nejlepší film a nejlepší ženský herecký výkon.

Stefan Komandarev patří k nejvýraznějším osobnostem současné bulharské kinematografie. Ve svých sociálně laděných dramatech se dlouhodobě věnuje tématům morální odpovědnosti, korupce a dopadům společenských proměn v postsocialistické Evropě. Mezi jeho známé filmy patří například Svět je velký a záchrana kyne odevšad (2008), Soud (2014), Na rozcestí (2017), Hlídka (2019) nebo právě oceňované Blažiny lekce (2023). Náš rozhovor vznikl při jeho návštěvě Prahy u příležitosti premiéry Made in EU.

Jaká byla spolupráce s českým štábem?
Skvělá, zejména v oblasti zvuku. Film nemá hudbu, takže zvukový design byl klíčový. Český tým odvedl výbornou práci. Do Česka jsem přijel na finální fázi postprodukce asi na deset dní, ale práce začala mnohem dříve.

Ve filmu Made in EU zazní silná věta: „Všechno, co nám říkali o komunismu, byla lež, ale všechno, co nám pořád říkají o kapitalismu, byla naprostá pravda.“ Je to věta, které věříte?
Byla původně myšlená jako vtip, ale víte, jak to bývá – v každém vtipu je velký kus pravdy. Myslím, že právě proto ta věta tak silně rezonuje a stala se jednou z nejcitovanějších z celého filmu. Do určité míry jí věřím, protože zkušenost Bulharska po roce 1989 byla opravdu extrémní. Nešlo jen o politickou změnu, ale o hluboký mentální přerod. Vyměnili jsme jedno „náboženství“ za druhé – víru v ideologii komunismu za víru v absolutní sílu trhu. Najednou se říkalo, že neviditelná ruka trhu všechno vyřeší, že stačí uvolnit pravidla a vše se samo nastaví. Problém je, že ani jeden z těchto extrémů není zdravý. A myslím, že právě tohle se snaží film reflektovat – ne jednoduché odsouzení, ale spíš pochopení toho, co se skutečně stalo. Zároveň musím říct, že když se dívám na Českou republiku, mám pocit, že jste ten přechod zvládli lépe. Zachovali jste si silné instituce – vzdělávání, kulturu, kulturní politiku, a podle toho, co slyším, i velmi kvalitní zdravotnictví. A právě tyto tři oblasti spolu velmi úzce souvisejí.

Vy sám máte zkušenost ze zdravotnictví. Jak vás to formovalo?
Velmi zásadně. Pět let jsem pracoval na klinice dětské psychiatrie a začal jsem se specializovat v psychiatrii. Byla to intenzivní zkušenost, která mě naučila dívat se na člověka v širším kontextu – nejen jako na jednotlivce, ale jako na součást společnosti. Nakonec ale film zvítězil. Přesto jsem s medicínou nikdy úplně nepřerušil kontakt. Natočil jsem například dokument o nedostatku transplantací v Bulharsku, což je téma, které mě dlouhodobě zajímá. Dnes jsem propojený se třemi oblastmi: zdravotnictvím, kulturou a vzděláváním. Jako režisér pracuji v kultuře, jako pedagog na univerzitě ve vzdělávání a jako otec dvou dětí to všechno vnímám ještě osobněji. Jsou to pro mě klíčové pilíře společnosti.

Jak jste prožíval rok 1989 a nástup demokracie?
Bylo to období obrovských nadějí. Snívali jsme o svobodě, demokracii, otevřené společnosti. Velmi silně jsme věřili ideálům, které byly spojeny například s myšlenkou svobody slova – že i když s někým nesouhlasíte, budete hájit jeho právo jeho názor vyslovit. A musím říct, že velká část těchto ideálů se skutečně naplnila. To je důležité nezapomínat. Na druhou stranu dnes vidíme, že realita je složitější. Demokracie není něco, co jednou nastavíte a pak už to funguje samo. Je to proces, který vyžaduje neustálou reflexi a schopnost kritiky. Ve svých filmech se snažím ukazovat i to, co nefunguje. Například rozdíl mezi hlavním městem a zbytkem země. Sofie není celé Bulharsko. V malých městech a regionech často vznikl zvláštní systém, který připomíná spíš feudalismus než demokracii – místní podnikatel ovládá ekonomiku i politiku.

Jedním z těchto lidí je i podnikatel Mancini ve vašem filmu.
Ano, a není to náhoda. Takové struktury skutečně existují. Často jde o propojení byznysu, politiky a lokální moci. V takovém prostředí pak lidé nemají mnoho možností – buď pracují pro stejné struktury, nebo odejdou do Sofie či do zahraničí. To je jeden z důvodů, proč tolik Bulharů emigrovalo.

Kde se vzal nápad na prostředí oděvní továrny?
Vychází z reality. Impulzem byl výzkum organizace Clean Clothes Campaign z roku 2019, který odhalil velmi špatné pracovní podmínky v bulharském textilním průmyslu. Ale neměl jsem příběh. Ten přišel až s covidem. Najednou se objevily konkrétní situace – lidé chodili do práce nemocní, aby nepřišli o část platu, továrny se stávaly ohnisky nákazy. A pak tu byl skutečný případ ženy v továrně ve městě Plevno, kterou označili za „pacienta nula“ a celé město ji odsoudilo. To byl moment, kdy jsem si uvědomil, že ten příběh už existuje. Jak říkám: není větší scenárista než život.

Je Made in EU kritikou Evropské unie?
Ne, rozhodně ne v tom smyslu, že by EU nefungovala. Naopak – pro Bulharsko bylo členství zásadním krokem vpřed. Ale po téměř dvaceti letech je potřeba mluvit o tom, co nefunguje. Každý systém potřebuje kritiku, jinak se nemůže vyvíjet. Za komunismu existovala představa, že „strana má vždy pravdu“. To nesmíme opakovat. Pokud chceme, aby Evropská unie fungovala, musíme ji být schopni kriticky reflektovat a reformovat.

Jaký ohlas měl film v Bulharsku?
Velký. Nečekám, že film změní svět přes noc, ale věřím v postupné změny. Po premiéře se rozproudila široká debata v médiích i na sociálních sítích. Film získal ocenění na festivalu Zlatá růže, včetně ceny za nejlepší herečku a ceny mladé poroty, což pro mě bylo obzvlášť důležité. Ten film je totiž spojený s nadějí pro mladou generaci – i pro mé vlastní děti.

Jaké mají vaše děti plány?
Dcera studuje v Nizozemsku, syn je ještě na střední škole. Doufám, že se dcera vrátí, ale je to její rozhodnutí. Nemohu mluvit za celou generaci, ale vidím, že dnešní mladí lidé čelí úplně jiným výzvám. Jednou z nich je například vztah k technologiím. Je to každodenní boj – udržet rovnováhu mezi digitálním světem a skutečným životem.

Jak vnímáte současnou situaci v Bulharsku?
Je komplikovaná. Vidíme například uzavírání továren a přesuny výroby do jiných zemí. To má sociální dopady, ale zároveň to může narušit staré mocenské struktury. Velkým problémem je nízká volební účast a nedůvěra lidí v politiku. Propojení oligarchie a politických stran je stále velmi silné.

Zvažoval jste někdy život v zahraničí?
Ano, měl jsem tu možnost na začátku 90. let, kdy jsem mohl zůstat ve Francii jako lékař. Rozhodl jsem se vrátit do Bulharska – a dodnes to považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí svého života. Milovat svou zemi pro mě znamená pracovat pro ni každý den, nejen o tom mluvit.

Jak pracujete s realitou ve svých filmech?
Velmi úzce. Témata z dokumentů často přecházejí do hraných filmů a naopak. Nemyslím si, že je možné sedět u počítače a vymýšlet svět. Skutečný svět je mnohem zajímavější.