Zatímco například album Poztrácené nitě v roce 2012 vzniklo jako nahrávka písničkářovy rockové kapely Jakub Noha Band v sestavě, v níž ji můžeme dodnes vídat na pódiu, následující „covidová“ dvojdeska Lovec chvil je čistě sólová, Noha ji natočil na domácím nahrávacím zařízení v předsíni svého sídlištního bytu.

A novinka Na nic se neptejte je opět něco jiného. Na rozdíl od všech zpěvákových předchozích desek má opravdového producenta, jímž byl Petr Uvira. Kytarista z Opavy, jenž na sebe upozornil v tamní mimořádně originální kapele Ladě, kterou Noha už od jejího vzniku z pozice staršího a zavedenějšího muzikanta pomáhal na domácí scéně propagovat. Uvira se už před lety nabídl, že by Nohovi jaksi „na oplátku“ album produkoval, což písničkář přijal s radostí, byť mezi nabídkou a realizací uběhlo několik let. Ale čekání se vyplatilo.

Uvira jako producent, ale i kytarista dokonale pochopil, co je z Nohových písní a jeho interpretace potřeba vytáhnout. Je to především určitá syrovost, ke které písničkář za dlouhou kariéru, trvající od sedmdesátých let, dospěl. Začínal vlastně jako tradiční folkař, byť měl odjakživa rád i rockovou hudbu, a postupem času se dostával do polohy spíše syrové, rockové a bluesové. Ostatně není náhoda, že má v repertoáru i vlastní přiznané variace na písně svých světových hrdinů, jako je Tom Waits, Neil Young nebo Rolling Stones – nehledě na to, že už ve svých ryze folkových časech s oblibou hrával na koncertech písničky Beatles, které autenticky ovládá snad opravdu všechny.

Je škoda, že album Na nic se neptejte vyšlo jenom na CD (plus samozřejmě digitálně). Jeho stavba je totiž vysloveně „vinylová“, elpíčková. A to přesto, že i jako celek řazení písní funguje – od pohanské temnoty úvodní skladby Morana až po závěrečný, stylově v plenéru s přáteli nelíčeně nahraný spirituál Pane, jaké jitro. Kdybychom ale uvažovali v kontextu dvou stran vinylové desky, na pomyslném „áčku“ by byly písně, jež reflektují bolesti současného světa, zejména válečné konflikty, které Jakub Noha prožívá velice zjitřeně. Není ale autorem typických protestsongů, hovoří obecněji, byť si každý umí domyslet, jaké inspirace se za tou kterou písní skrývají. Verše nají všestrannou platnost, jako třeba „Na nic se neptejte, chtěj' mě tam mít/slova jsou na to krátký, jak to jen vyjádřit./Závratě, obraty, útrapy, návraty na dotek dna./Nástupy, útoky, postupy, ústupy, světlo a tma./Co nás tam čeká, voják se ptá,/se svatým obrázkem – naše nit se tam tká...“ (píseň Na nic se neptejte) nebo „Za svobodu, za mír/za plnovous, za knír/za souhlas a za rohlík!/Všichni se tu mýlí/vodní dělo střílí/schováme se za pomník.“ (Teplo v doupěti)

Pomyslná strana B je svým způsobem odlehčující. Je víceméně osobní a vzpomínková. Nejen pocta Rolling Stones (Kameny Blues) a připomínka Johnnyho Cashe (Můj šťastnej den), ale i vlastní vzpomínky, nejvíc v písni Majáles 65, kdy Noha vzpomíná za sólového ryku vlastní elektrické kytary nejen na legendární událost za účasti Allena Ginsberga, ale hlavně na svoje první zážitky s poslechem rock'n'rollu z Radia Luxembourg. Ale také na svoje první lásky v Napsal jsem ti dopis.

„Druhá strana“ alba tak vlastně svým způsobem vyvažuje rozervanost první poloviny a ukazuje, že i ve všem tom současném zmaru jsou věci, které stojí za to prožívat.