Craiga Thompsona zná zdejší čtenář už jednadvacet let z autobiografického alba Pod dekou, šestisetstránkového vyprávění o jednom mládí a dospívání pod krutým bičem náboženské hysterie kdesi ve Státech. Teď nabízí autor, ročník 1975, výlet ke kořenům ženšenu, léčivé rostliny, co se pěstuje ve Státech rovnou pro čínský trh. Funguje tu ovšem i zpětná vazba: čínská medicína si hýčká už nějaké tři tisíce let právě ženšen, a tady nabral kořen, nápadně připomínající lidskou figuru, svou popularitu. Takže komiksový hold přírodnímu léku na globální politické i společenské bolesti a neduhy? Nejen to: kořeny Thompsonova nového alba se proplétají znovu jeho dětstvím, vedou k bratrovi, sestře, rodičům; vedou do osmé dekády minulého století, kterou staví do kontrastu s dneškem. Po té cestě ubylo lidského a přírodního – a přibylo jediného: byznysu. A protože Thompson je i tentokrát autobiografický, není divu, že jeho komiksové alter ego má většinu času ve tváři lehkou distancovanost, možná úlek – a hlavně smutek.

To tvář hlavního hrdiny nové knihy Branka Jelineka (ročník 1978) je ve smutku od první do poslední stránky. Ona to vlastně není tvář, ale spíš maska, bílá helma. Netečná, bez zřetelné emoce, výrazu. Postava si tím zjednává jasný odstup od druhých, od světa – a taky od sebe. Je sociální vyděděnec, otloukánek, hromosvod pro mainstreamovou frustraci. Má sice práci, je schopen aktivovat v sobě jisté procento citu, které rozepisuje do nikdy neodeslaných dopisů, ale osudově víc je v něm zoufalství a rezignace, propadů do temných hlubin sebe sama. Odtamtud, z toho paralelního vnitřního vesmíru, pak vyvěrají do vnějšího světa kvanta jakési hmoty, nenatrávených tužeb a přání, zahnívajících afektů a běsů. Svět je pro Oskara cizí, ďábelsky nevraživé místo k životu; v jeho pobledlém profilu je trochu z Kafky, Lynche i Cronenberga. Vlastně pořád někam putuje, pohybuje se napříč světlem i stínem, snem i realitou, respektive skutečností a jejími všemožnými komplementaritami, ale cíl je vždycky za dalším rohem. Neviditelný, nedosažitelný…

Co tedy ta dvě alba spojuje? Nakonec je to nejspíš jistá neuměřenost scénáře, přílišná detailnost v některých bodech, motivické repetice. Příliš mnoho literárnosti. Někdy až ornamentální. Oba ty příběhy jsou samozřejmě své, osobité, silně atmosférické, oba ale sázejí dost výrazně na pomocnou ruku vizuality: na profesionálně zvládnuté tahy u Thompsona, stejně jako na syrovou, neučesanou, trochu neuroticky rozechvělou kresbu u Jelineka. Bez vizuální podpory by to bylo nejspíš k neučtení. Anebo je právě tohle „dorovnávání“, vyvažování jedinečnou výhodou komiksového média? Jelinekův nový počin totiž nedávno opanoval ceny Muriel. Odnesl si rovnou čtyři vítězství: za nejlepší scénář, kresbu, komiksovou knihu – a navíc cenu České akademie komiksu! Jeho album má tři sta šedesát stránek. To Thompsonovo pak ještě o skoro stovku víc.

Autor je kulturní publicista.