Vidět čtyři až pět filmů denně asi není pro každého, zvlášť když to znamená trávit den v sálech pro čtyři sta a více diváků, většinou berlínsky zasmušilých. Ale zato zvídavých a nekonečně trpělivých. Cannes je dodnes hlavně světové setkání profesionálů, ale Berlinale je tu z velké části pro místní obyvatelstvo. Veřejná představení jsou daleko zajímavější než ta profesionální, ať už ta v sálech ze šedesátých, sedmdesátých let minulého století na západě města anebo v obrovských obludáriích a halách, které vyrůstají na východě. Protože lidé tu festivalu věří a jsou schopni bez dechu sledovat i ty nejminimalističtější dokumenty, v nichž se neděje téměř nic, třeba jen jezdí vlaky. Nakonec z každého filmu beztak něco vyplyne.

Berlinale sice vzniklo už roku 1951, skutečný význam ale nabralo teprve když vyrostla zeď. Izolovaný ostrov svobody, Západní Berlín, potřeboval podporu umělců, kontakt se světem, hvězdy, nové trendy. A ty přišly a některé šokují svou sexuální či aktivistickou otevřeností dodnes, nebo spíše zase znovu. Za sedmdesát šest let existence vychoval festival nejpočetnější artové publikum na světě. Zároveň bylo jasné, že žít v Západním Berlíně je sám o sobě politický akt. Takže skoro každý film, který se na Berlinale hraje, je dodnes předmětem debat, zda stojí na správné straně, zda je dost pokrokový, pravdivý, jasnozřivý, případně dost neškodně módní a zábavný. Proto se často stává, že si Zlaté a stříbrné medvědy odnášejí tvůrci za filmy, které pak skoro nikdo nevidí a zapadnou někam na dno internetových platforem. Filmy sice spravedlivé, ale lístek byste si na ně nekoupili, protože nudit za peníze se nechce nikdo.

Ale konec ironie. Už druhý rok řídí Berlinale zkušená Tricia Tuttle, předtím ředitelka Londýnského filmového festivalu a institucí spojených s British Film Insitute. Uspokojit zároveň čtyřmiliónovou aglomeraci, aktivisty, kritiky, programátory menších festivalů, investory, sponzory a obchodníky s audiovizí je skoro nemožné, ale jejímu týmu se to, jak se zdá, daří. V hlavní soutěži je dvaadvacet filmů, které by všechny měly obstát v artové distribuci a najít si publikum přinejmenším v celém západním světě, aspoň podle prodejů na trhu EFM to tak vypadá. Od rafinovaného životopisu džezmana Billa Evanse s názvem Everybody digs Bill Evans, přes německo turecké drama Žluté dopisy o rodině divadelníků, která se stane obětí papalášského Erdoganova režimu, až ke skutečným skvostům. K těm patří zejména Rosa Markuse Schleinzera, černobílý příběh ze sedmnáctého století, jehož hrdinka nalezne si sama zvolí šanci a svobodu tak, že s převlékne za muže, pozvedne svým úsilím životy celé komunity a skončí za svůj podvod na popravišti. Anebo překvapivý, brilantní a dojemný debut Queen at sea (Královna u moře) o hranici mezi pomocí blízkým a manipulací. Excelují v něm Juliette Binoche, osmaosmdesátiletý britský veterán Tom Courtenay, mladá hvězda seriálu Bridgertonovi Florence Hunt a v roli dementní staré dámy neuvěřitelná Anna Calder Marshall, známá hlavně z z nejslavnější verze Bouřlivých výšin.

Tenhle film kráčí po hraně toho nejintimnějšího a je ódou na lidskou důstojnost. Je tohle také politika? Vlastně by měla být. Je to festivalová politika, která utíká od skandálů a obludných témat a vrací (aspoň většinou) na plátna přesvědčení, že i v dnešním světě je možné se orientovat, aspoň pokud jde o naše nejbližší okolí. Berlinale promítá 280 filmů vybraných z 8000 přihlášených. Mnoho z nich je politicky angažovaných hlavně pokud jde o tak jasná témata jako je válka na Ukrajině nebo situace v Íránu. Ale jinak se festival vlastně vyhýbá aktivismu a staví se za právo na vlastní pohled a vlastní názor. Letošní soutěžní výběr lze nazvat návratem ke střednímu proudu, k naraci, kteří směřuje k pochopení hloubky daného problému.

Nabízí se každoroční otázka, proč české hrané filmy na Berlinale skoro vždycky chybí, proč si tam prostor najde jen animace a dokument. Odpověď hledejme hlavně u domácích producentů .