Chvíle nerozumu aneb Jak Švankmajer znegoval Sartra
Radim Kopáč
Jan Švankmajer byl vždycky unikát. Jasné zjevení. Dokázal to opakovaně svými filmy, jak animovanými, tak hranými. Dokázal to svým mohutným výtvarným dílem (představeným naposledy v roce 2024 k autorovým devadesátinám v kutnohorském GASKu pod hlavičkou Disegno interno). A dokazuje to zejména v posledních letech svými knížkami. Začalo to Cestami spasení (2018) a pokračovalo přes Jednotný proud myšlení aneb Život se rodí v ústech (2020), Švank-mayers Bilderlexikon (2022) až k nejnovějšímu, právě vydanému kusu, celému pěkně v černé, jak je u Švankmajera zvykem: Negativnímu románu.
Švankmajer se sice v jádru své práce od šedesátek nemění, jen přesouvá důrazy, měřítka, úhly pohledu, střídá možnosti, atakuje meze po horizontále i vertikále – ale právě v téhle metodě, anebo možná spíš antimetodě, je všecko. Švankmajer si hraje. Poučeně a pádně. A přes tu hru, krutě zábavnou hru, poznává sebe i svět. Orientuje se, vymezuje, nastavuje vlastní úběžník. Rozeznívá přitom pravidelně tři základní tóny: kritiku, komiku a erotiku...
Článek je placený.
Užijte si Divadelní noviny naplno a kupte si předplatné nebo se přihlaste.
Chci předplatné
10 čísel časopisu přímo do vaší schránky
Přístup ke všem článkům Online
Koupit jedno číslo na zkoušku
Slevy pro studenty a seniory
