Vejdeme do hlavní lodi muzea. Je jako kostel: trojlodí. V hlavní lodi je ale to nejmíň atraktivní: návrhy vitráží pro Československo a Francii někdy z šedesátek. Blikotající abstrakce, šmouhy a světla proti nebi. Plus mapa míst, kde Šíma v Paříži bydlel, kde pracoval, vystavoval. Jako vnější rámec to ale funguje, možná tím spíš vynikne síla Šímy mezi válkami.

Jaký to je Šíma? Česko-francouzský? Ovlivněný poetismem, afrtificielismem, surrealismem? Anebo i jinými proudy, z jiných stran a směrů, jako třeba Jaroslavem Durychem nebo Vladimírem Raffelem, jejichž sbírku básní a sbírku povídek ilustroval? Do jeho práce se propisují samozřejmě vlivy a příbuznosti zvenčí i zevnitř: Ernst a de Chirico na jedné straně – a Štyrský, Toyen, Janoušek nebo fotograf Rössler na druhé straně. Šíma nějak nepasuje, nezapadá. Přesahuje, míří z avantgardy jinam. Výš, dál, hlouběji?

Jeho malby a kresby spolu intenzivně komunikují: půjčují si motivy, dokonce stejné záběry, například parníku nebo ženské tváře. Fragmentarizují, rozbíjejí celek, překrývají plány. Kresba je přirozeně lyrická, snová, křehká, malba pak mysteriózní, nadsmyslná. A uvnitř, v jádru – vejce anebo krystal. Prazákladní tvar, od nějž se dá odvodit vlastně všecko. Napětí mezi lidským a vesmírným, zdejším a vzdáleným, aktuálním i mimočasovým. To je Šíma v kostce: žil a tvořil mezi světy. Tam i tady. Výstava v Plzni se nemohla jmenovat lépe: Mezisvěty.

A pokud vitráže úvodem spíš zklamaly, pak závěrem potěšilo něco jiného. Totálně nečekaného. Šíma v komiksu. Výstava ukazuje čtyři osmiokénkové stripy, kde má hlavní roli kůň Pu. Nejdřív ho vyvolají při spiritistické seanci, nakonec vysaje luxem drahocenný „dopis z Jávy“. I tohle je Šíma: vysoké pohromadě s nízkým, lidské se zvířecím, absurdní komika dadaismu s jemnou příchutí javánské exotiky. Anebo ještě jinak: známé versus objevné. Prostě Josef Šíma stokrát jinak!