Andrea Černá je herečkou v Divadle na Vinohradech a mnozí diváci si ji pamatují i jako Princeznu ze mlejna z dávného Troškova filmu a Marii z televizního seriálu Prima sezóna podle románu Josefa Škvoreckého. Málokdo ale ví, že je též autorkou osobité poezie. Nedávno vyšla její sbírka Rorýsi nabízející čtenářům na sto třicet kratších či delších básní. Sama říká, že verše píše z čisté radosti, že žongluje a vůbec se nestydí – „slova se z duše na povrch derou“ – a vskutku je to poezie spontánní, v níž se autorka vyrovnává s vlastním životem a světem kolem ní.

Většinou jsou to verše hravé, vyzařující humorem, touhou po lásce a erotikou, básnířka suverénně vládne volným veršem i štěpným rýmem. V jejich podtextu je však jakási až existenciální úzkost a někdy i palčivé vědomí neodvratného konce lidské existence.: „Krátí se mi krok i zrak. /Nedoslýchá slech. / Lítá tlak. / Z výše uvedeného vyplývá shrnutí, že nezvratně ztrácím svůj náskok před smrtí.“ Skepsi, přítomnou v její tvorbě, která ale obsahuje naději jako by inspirovaly první knížky Františka Halase (Sépie a Kohout plaší smrt).

Hereččino autorské „krédo“ přesně vystihl Ladislav Smoček v předmluvě ke sbírce jejích básní: „Ona ví, že láska pochází z vesmíru. Je jeho součástí.“