Pak se diskuse stočí k samotnému médiu. Měl jsem za to, že tady to bude jasné: komiks je progresivní, populární platforma, komiks nese závažné obsahy, slovo podporuje obraz – a naopak. Jenže ouha! Studenti se trochu ošívají a pak začnou mluvit. Informace prý běží po těch dvou linkách různou rychlostí: slovo jinak než obraz. Jedno s druhým v tomhle případě zas tak povedeně nespolupracuje. Možná se někdy i ruší. V kresbě nejsou jasné tváře, takže studenti bloudili v emocích: Mám jásat, že zastřelili padoucha, nebo plakat, protože byl bit hrdina? Bez zkušenosti s filmem by komiksovému zpracování bylo daleko hůř rozumět, pokud vůbec. A tak dále.

Z diskuse začíná vysvítat, že komiks se jako médium mezi vysokoškoláky nejspíš přežil. Že nejde do hloubky, že trivializuje. Namítám, že přece zohledňuje i nepopulární, tabuizovaná témata, jako třeba alopecie. Namítám, že může posloužit dobře těm, kdo by jinak třeba vůbec nečetli. Moc to u studentů neobstojí. Prý radši text, klasickou knihu, nejlíp prózu, román, Hanišovou, Bellovou, Rudiše, Kunderu. A hned sázejí srovnání, důvody, specifika. Po devadesáti minutách se nadechnu, že pro dnešek končíme.

Jenže v zadní řadě letí ruka nahoru. Studentka chce poděkovat za podnětnou diskusi. Vůbec ji prý nenapadlo, že o tomhle komiksu, kde toho vlastně moc není, můžeme mluvit tak skvěle hodinu a půl. Replikuji, že je to především jejich zásluha: že myslí kriticky, že mluví přesvědčivě, že argumentují věcně. Jiná studentka pak před odchodem přijde s dotazem, jestli by výsledky diskuse mohla zpracovat jako seminární práci, že by ty argumenty pochytala z rozhovorů s vybranými spolužáky. Že by nastavila nové čtení komiksu. Jejich čtení. Studenti jsou úžasní!

Autor vyučuje na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy.