Polská spisovatelka a filmařka Marta Dzido (1981) má v češtině třetí knížku. Po novele a první sbírce povídek – je tady druhá sbírka povídek. Jmenuje se Babí léto (vydalo nakladatelství Dokořán v překladu Anny Šaškové Plasové). Prvotina (Slast, česky 2019) listovala jedním dávným vztahem, šílenou láskou uprostřed dynamických, proměnlivých polských devadesátek, vzpomínala na jedno fatální toužení, které se vznítilo až do oblak; druhotina (Jahodová sezóna, 2022) pak probírala možnosti a podoby erotiky, přičemž hlavní roli měla v tomhle názorném katalogizování samozřejmě žena. Nejinak (i jinak) je tomu v Babím létu.

Opět tady, napříč deseti texty, rezonuje důraz na „sesterstvo“, ženskou sounáležitost, kolektivní ženskou duši, sílu ženského revoltního gesta – a pozor, není v tom žádná trapná ideologie, žádný plochý aktivismus, je to hlubinné, magické souznění. Klíčový part ale nemá tentokrát slast, mají ji spíš všecky možné strasti, které se můžou s tělem, jeho emocemi, jeho sexualitou pojit. Ten pohyb je dvojí: po vertikále, napříč časem, a po horizontále, přes různé motivy, co jsou s tělesností v nějakém vztahu. Čili zleva vzpomínání na babičku a její traumatizující i posilující zkušenost s druhou světovou válkou – a zprava pak například znásilnění, kruté domácí násilí, návazné kurzy sebeobrany, sňatkové podvodnictví, církevní tlak proti potratům, ale i stárnutí nebo rakovina prsu.

Autorka píše hravě a obrazně, odvážně a dravě; střídá jemnost se surovostí, lyriku s expresivitou; na stránkách jejích povídek o sebe ostře křísnou třeba „úchylnej černoprdelník“ a „vzteklý řev našich kund“. Není to ale vyloženě žalující nebo obžalobné psaní, Dzido je rafinovaná, náročnější vypravěčka – jakkoli pracuje se základním poznáním: „Naše těla vědí. Naše těla si pamatují.“ Pracuje ovšem specificky, jako básnivé médium, jako hluboké zrcadlo, které ví a ukazuje, jak se silně katolicky orientovaná polská společnost vztahuje v průběhu dekád i staletí k nárokům na volnost a osobní svobodu, vyslovovaným právě přes ženské tělo – a jak všechny ideové nesoulady, všechny ty „čarodějnice“ drtí a trestá.

A ukazuje samozřejmě taky, k čemu tenhle totalitní tlak vede: k neštěstím všeho druhu – a k nutné vzpouře. Třeba literární. Třeba právě v podání Marty Dzido v Babím létu.