Jedna bitva za druhou
Tereza Brdečková
Možná, že jako já nesnášíte akční filmy, zejména ty hlučné. Dále uječené postavy narkomanů či gangsterů anebo přestřelené vtipy tak pitomé, že už se jim nelze smát. A třeba že si stejně jako já nepotrpíte na Leonarda di Capria a přes všechno uznání jeho hereckých schopností se vám jeví, že vypadá jako stárnoucí lívanec. Taky vám třeba vadí, když ve filmu není ani jediná sympatická postava. Ale přesto se vydejte na film Jedna bitva za druhou od Paula Thomase Andersona, kde to všechno uvidíte a uslyšíte a ještě víc. Je to nesnesitelné a je to skvělé. Trvá to dvě a půl hodiny a když to skončí, říkáte si: Už? Tak rychle? Je to jasný kandidát na několik Oscarů, přinejmenším za režii a několik hereckých výkonů, ale o ceny taky nejde. Jedna bitva za druhou je především satira, tak úděsná, že se nakonec musíte hrůze dnešního světa smát.
Neznám Pyncheonovu předlohu, kterou u nás pod názvem Městečko Vineland vydalo Argo roku 1997. Ale pokud se děj knihy shoduje s filmem, je to kniha prorocká. Hrdinou je Bob, věčně sjetý a digitálně obratný revolucionář. Jeho parta a osvobodí uvězněné uprchlíky u mexických hranic, ale pak se všechno neblaze zamotá. Revoluční hrdinka, hraná zpěvačkou Teyanou Taylor s příznačným jménem Perfidia, používá sex jako rafinovanou zbraň. Svede exemplárně pitomého plukovníka Lockjawa (Sean Penn v jedné ze svých nejlepších rolí), a když je zahnána do kouta, s klidem udá svoje parťáky a zmizí. Kam, to je stejná záhada jako sama revoluce: Jaká a proti komu? Zvláště když revolucionáři mimo systém jsou stejně prohnilí jako systém sám. Perfidia zanechá Bobovi novorozeně, z něhož vyroste krásná dívka. Kdo je ale otec? Rozvine se ďábelská jízda, kde nechybí jeptišky s kulometem, honičky a výbuchy. Ovšem milující otec Bob je na stopě své dcery tak sjetý, že moc neví, co se děje.
Tenhle můj bleskový spoiler vám na zážitku neubere, protože obraty ve filmu nastávají každou minutu. A nakonec nejde ani tak o děj, jako o obraz světa, v němž už nikdo není normální, protože normálně se v něm žít ani nedá. Ve světě ideály vzaly za své a pokud existují, tak vyrostly z nějaké lumpárny a k lumpárně vedou.
A co je zajímavé: Při tom všem neuvidíte žádné násilí a vlastně žádnou krev. Emoce, které před námi explodují, jsou živoucí. Ale nevytváří je sám filmový obraz nýbrž to, co ten obraz generuje v naší mysli. Což je podstatou tvorby Paula Thomase Andersona, snad nejchytřejšího tvůrce současného mainstreamového filmu .
Hollywood znal období a nebylo jich málo, kdy mnohé filmy nejen generovaly obrovské zisky, ale také něco říkaly o světě kolem nás. Třeba Polanského China Town, Hitchcockovy Ptáci, některé filmy Spielbergovy - bylo toho hodně a to se bavíme jen o poválečné éře. Dnes je zřejmě jediným dědicem intelektuálního a duchovního rozměru Hollywoodu právě Paul Thomas Anderson. Ani jemu nevyjde všechno, ale jeho snímky Magnolia (1999), Až na krev (2007) nebo Nit z přízraků (2017) jsou veledíla, pokud si tedy potrpíte na románovou formu a hluboký význam. Jen málokdo také umí tak skvěle pracovat s herci. O tom hodně věděl Danny D. Lewis, který s ním pracoval dvakrát tak intenzívně, že svou postavu údajně zdravotně „odnesl“ (Až na krev a Nit z přízraků). Nevíme, co Anderson hercům říká, ale i ten Leonardo di Caprio je u něj najednou jiný, i Seann Penn, tak groteskně odporný, až se musíte chechtat. A ano, možná že stejně jako já špatně snášíte Quentina Tarantina (já to klidně napíšu i řeknu). Tak tohle je ještě víc než Tarantino. Jenže na rozdíl od Tarantina má Thomas Paul Anderson, řečený TPA co říci. Prý bude do pěti let filmy tvořit jen AI. Myslím, že TPA to ale přežije.
Jedna bitva za druhou USA, 2025
Režie Paul Thomas Anderson, předloha: Thomas Pynchon, scénář: Paul Anderson, kamera: Michael Bauman, hudba: Jonny Greenwood
