Takže Kolářovy vzpomínky nazvané O lidech a myších s podtitulem Útržky (z) paměti. Titulní parafráze názvu slavné knihy Johna Steinbecka chce v podstatě sdělit, že někteří jedinci jsou k uzoufání šediví, sice někde zalezlí, ale když na to přijde, kousat umějí hodně nepříjemně. Znamená to, že Kolář si v knize vyřizuje účty s těmi, s nimiž se nepohodl, u nichž získal dojem, že jej podrazili? Ano, také, ale nikoliv výhradně. Naštěstí. Podává kritické svědectví nejen o druhých, ale i o sobě samém. I když…

Zprvu to vyhlíží na „standardní“ memoárovou chronologii: autor začíná svým dětstvím v Kladně a Unhošti, předchází k pražským studiím na Fakultě sociálních věd a publicistiky UK. Ale nerušená chronologie Kolářovi nevydrží dlouho, sice se v zásadě drží životaběhu, ale zároveň asociuje čili porůznu odskakuje časově, personálně, tematicky. Když například píše o A. J. Liehmovi, tak z líčení toho, jak se s ním potkal na konci šedesátých let, kdy coby student dělal eléva v Literárních listech, přeskočí k setkání s AJL v devadesátých let, kdy mu nabídl spolupráci s Divadelními novinami, jimž Kolář tehdy šéfoval. Takže výsledný dojem odpovídá podtitulu memoárů – je útržkovitý. Tenhle postup autorovi dává prostor ihned poznamenat to či ono, popíchnout toho či onoho.

Od boku

Kolář v rozpuku sil zažil sladký nádech skorosvobody pražského jara, cestoval do Paříže, do Anglie, absolvoval i soukromou přednášku psychologa a filozofa Jiřího Němce o Teilhardu de Chardinovi, jež ho prý přivedla k víře (a roku 1982 nechal pokřtít své dvě dcery). Tenhle intelektuální nápřah mu utnuly nástup normalizace a povinná vojenská služba, kde při přijímači nejprve dostal zabrat, a pak měl vojnu docela fešáckou, ovšem za nemalou cenu – za vstup do KSČ. Do civilu se vrátil v říjnu 1972 a Prahu prý již nepoznal, byla zcela znormalizovaná a ulice pusté, neboť „lidé se uzavřely do svých rodin sledujíce Dietlovy zručné seriály“. Pokud nemá autor na mysli seriál Byli jednou dva písaři (1972), k němuž podle Flaubertova románu Bouvard a Pécuchet napsali scénář Jaroslav Dietl, Miroslav Horníček a Jiří Sovák, tak žádný Dietlův seriál tehdy v televizi nešel, ostatně scenárista měl vroubky právě ze šedesátých let a náležitě uvědomělé seriály začal valit až v půli sedmdesátek. Není to zdaleka jediná nepřesnost v Kolářově vyprávění. Divadlo Ypsilon po přesídlení do Prahy nesídlilo v Panské, nýbrž ve Spálené ulici. Komunistického funkcionáře a spisovatele Jaroslava Čejky se Kolář štítil coby „autora Kulisáků, prvního normalizačního románu, který ještě před Pludkovým Vabankem poplival šedesátý osmý rok“. Fakta: Alexej Pludek jmenovaný román publikoval v roce 1974, Čejka ten svůj roku 1985.

Velmi silnou kávu Kolář nalije v pasáži, v níž tvrdí, že západní marxističtí snílci, které potkal na konci šedesátých let, jsou dnes „univerzitní profesoři, europoslanci, předsedové Evropské komise, ministři, zpravodajové Süddeutsche Zeitung a šéfredaktoři vlivných médií“ a ve jménu svých „pokřivených abstraktních utopií podporují migraci z muslimských zemí, bojkotují izraelské zboží, vyznávají podvodné gender studie, multikulturalismu a feminismus, které podobně jako jiné totalitní ismy rozevírají naši křesťansko-židovsko-osvícenskou civilizaci jako rakovina tělo“. Tady by věru neškodilo méně zobecňovat a více rozlišovat. A nejen tady: se současnou českou literaturou je Kolář rychle vyřízen: „je chudou popelkou“. Zoufale planým a vzteklým mávnutím se vyrovnává s tvorbou J. A. Pitínského či Petra Lébla, natož pak se současnou českou divadelní produkcí, která často je „víc sociologie než drama, tématem jsou především sexuální menšiny, brutalita a deviace všeho druhu“. Nejmenuje žádné inscenace, natož aby se dopustil aspoň mikroanalýzy, nic – jen flus!

Obezřetně

Kolářovy paměti jsou nejzajímavější tehdy, když konkrétně popisuje, jak působil v deníku Práce, měsíčníku Melodie, Československém (a později Českém) rozhlase nebo v časopise Scéna, jak využíval svého partajnictví pro prosazení jistých jmen a děl, s kým, o čem a jak jednal. Přiznává se k některým selháním, ke strachu odmítnout určité nátlaky moci. Tato sebereflexe ex-straníka je v kulturních kruzích ojedinělá a má svoji hodnotu, to autorovi nelze upřít.

Ale současně je třeba být – při výše nastíněném vědomí pisatelovy práce s fakty – obezřetný. Třeba k tomu, když tvrdě kritizuje převlékání kabátů (u novinářky Naděždy Petrové, rozhlasového kolegy Jiřího Kamene, teatrologa Milana Lukeše a některých dalších), anebo když dští síru kupříkladu na ministerskou pracovnici Natašu Zichovou či někdejšího dramaturga Bohumila Nekolného. Jak to tenkrát asi tak bylo, říkáte si, pokud máte i jen špetku soudnosti.

Jan Kolář se na jednom místě zcela letmo zmíní, že je cholerik. To asi nelže: když jeho memoáry absolvujete a pak se k nim vrátíte, když se začítáte zas a znovu, onu choleričnost si zřetelně uvědomíte. Z textu vystupují slepé skvrny, dané Kolářovým typem temperamentu, který s postupujícími roky, jak to chodí, vykazuje růst těch méně blahých rysů.

Jan Kolář: O lidech a myších. Útržky (z) paměti. Předmluva Milan Uhde, doslov Jan Lukeš. Praha, Galén 2025, 276 s.