Doisneau. Jméno, které možná všichni neznáme, nebo ho neumíme správně vyslovit: duano. A přece – kdo by neznal, třeba z pohlednice nebo plakátu, jednu z nejpopulárnějších fotografií na světě, jeden z nejslavnějších polibků, který svého času obletěl celý svět a stal se zřejmě už navěky symbolem pařížské romantiky. Snímek s motivem objímající se dvojice z roku 1950 nazvaný Polibek před radnicí (Le baiser devant la mairie), objednaný americkým časopisem Life pro obrazový příběh o Paříži jako o věčném městě lásky a osudových setkání. Legendární záběr dokonale naplňující obecnou představu o štěstí, kterou nezkalily ani pozdější mediální tahanice a soudní spory autora s párem, který se na fotografii po více než čtyřiceti letech údajně poznal.

Pařížská retrospektiva zaznamenala obrovský úspěch nejen díky připomenutí podobně ikonických fotografií, zřejmě již trvale uložených v kolektivní paměti jako součást intimity našich životů. Jako součást sdílené důvěrnosti, nostalgicky podtržené v samotném závěru výstavy lamelovým závěsem s potiskem právě kultovního Polibku, kterým každý, kdo výstavu opouští, prochází. To ovšem až po detailním seznámení s příběhem této slavné a kontroverzní fotografie, u níž Doisneau na konci života přiznal, že i přes svou vášeň pro momentky a nechuť vůči modelům si kvůli studu právě pro tento záběr najal herce: „Nikdy bych si netroufnul lidi takhle fotografovat. Milenci, kteří se líbají na ulici? To přece nebývají manželé.“

Skandální přiznání, které v devadesátých letech najednou opět rozvířilo debaty nad autenticitou a pravdivostí reportážní fotografie, kterou ovšem Doisneau chápal po svém. Předně jako zachycení vlastní vize reality skrze okamžik, v jehož okruhu může vlastní příběh odvyprávět každý. Magický moment, kdy se vůle fotografa přesouvá do prostoru svobody dané divákovi. K čemuž se Doisneau vyjádřil také slovy: „Fotografie, které mě zajímají a považuji je za dobré, jsou ty, které nevypráví příběh až do konce, ale zůstávají otevřené, aby pokračování a cíl cesty byly pro každého diváka jako stoupání k jeho vlastnímu snu.“     

V pozoruhodné celistvosti, s dokonalým přehledem a úměrným citem vystavěná expozice, na níž se kurátorsky podílely také fotografovy dcery Annette Doisneau a Francine Deroudille, nabízí ke shlédnutí více než 400 většinou černobílých fotografií z let 1934 až 1992, pečlivě vybraných z autorova bohatého osobního archivu. Ten čítá enormních 450 000 negativů, které Robert Doisneau (1912–1994) – v dějinách fotografie zapsaný jako zakladatelská osobnost moderního francouzského fotožurnalismu a klíčový představitel humanisticky orientované fotografie – nashromáždil během šedesáti let své kariéry, v níž byl, jak v rozhovoru k výstavě zavzpomínala jedna z dcer, naprosto neunavitelný: „Být v práci byl jeho jediný způsob života.“

Výstava není řazena chronologicky, přesto ji příznačně otevírá tematický blok s názvem Dětství, které on sám neměl veselé, poznamenané odchodem otce na frontu a smrtí matky na tuberkulózu, když mu bylo osm let. Přesto jde o radostné fotografie, které jsou se jménem Doisneau spojované nejčastěji a skrze něž je autor – podobně jako Dagmar Hochová (někdy přezdívaná „„český Doisneau“ a na jejíž retrospektivu momentálně zve pražský Dům fotografie) – trochu povrchně vnímán jako „fotograf dětí“.

Téma Dětství (rozjasněné i žlutou barvou stěn části výstavního prostoru) reprezentují vesměs fotografie z třicátých let. Stále půvabné snímky hrajících si dětských uličníků, nezkrotných rošťáků, jež Doisneau pořizoval v pařížských ulicích s tehdy novým fotoaparátem značky Rolleiflex, jímž nepřestával „pozorovat s trpělivostí rybáře s nahozenou udicí divadelní představení, které je zdarma a běží neustále.“ Přitom, jak také říkal, stačilo jediné: „Neustále nechávat dveře otevřené neočekávanému“. Později pak zrovna tyto „dětské“ fotografie označil za jádro své životní filosofie. Tu shrnul do slov zvědavost, úžas a hlavně neposlušnost, už ke stáru okomentovanou slovy: „Neposlušnost se mi zdá být životně důležitou funkcí, a musím říct, že jsem se jí nikdy nezřekl.“

Jako bytostně neposlušný se Doisneau ukázal, už když začínal jako fotograf u automobilky Renault, odkud byl po pěti letech pro opakovaně pozdní příchody nakonec propuštěn. Léta strávená v továrně přesto považoval po technické stránce, ale i čistě lidsky za formativní a důležitá pro své další profesionální působení. To bylo od roku 1946 úzce provázané spoluprací s francouzskou fotografickou agenturou Rapho, již nikdy neopustil a pro niž na zakázku vytvářel snímky, jejichž tematické roztřídění, jak byly uloženy ve složkách agentury, v jednoduchých názvech kopíruje i sama výstava: Dětství, Ateliéry (zaujmou hned dva portréty Picassa, černobílý i barevný), Spisovatelé (potěší jeden z nejznámějších portrétů básníka Jacquese Préverta, s nímž Doisneau sdílel poetiku „všedního dne“), méně utěšená, sociálně laděná Předměstí a Těžké chvíle, Kavárny a další.

„Chodit a chodit. A ještě trochu chodit.“

Takové bylo krédo a možná i tajemství úspěchu Roberta Doisneaua, legendárního „kronikáře skutečnosti a básníka okamžiku“,

dokumentaristy z rodu flanérů, osamělých chodců a empatických voyerů, které nepřitahuje oficiální podoba města, ani nejsou lovci senzací. Čím všednější, tím pravdivější. Takové bylo jeho přesvědčení, jež se snažil skloubit dokonce i s reklamou, která ho živila. Jak na sebe v jednom z rozhovorů s humorem prozradil: „Koupil jsem si byt a vychoval děti díky reklamě na masti a sušenky.“ I to byl zjevně důvod, proč poněkud překvapivě podepsal v roce 1949 smlouvu s časopisem Vogue, pro který do roku 1952 dodával reportáže z kulturního a mondénního života Paříže, který skvěle zastupuje snímek s teprve šestnáctiletou Brigitte Bardot, tehdy začínající svou kariéru jako modelka.        

Dílo jednoho z nejvýznamnějších fotografů minulého století se výstavou podařilo představit v obdivuhodné šíři a snad ve všech jeho fasetách. Jako vyloženě (znovu)objevná se ukazuje být jeho autorská fotografie inspirovaná estetikou surrealismu a využívající principu koláže, anebo nečekaně barevné fotografie sídlišť z osmdesátých let, jež se od čtyřicátých let (kdy stejná místa fotografoval poprvé) jako by proměnila v krajiny, kde něco podstatného chybí – lidé. I takové jsou momenty retrospektivy, jimiž se idealizující pohled na Paříž, s Doisneauem obvykle spojovaný, dráždivě narušuje.

Ojedinělostí pařížské retrospektivy je ovšem také místo jejího konání. V samém srdci Paříže, v muzeu, jehož volbou se připomnělo, že v roce 2024 uběhlo šedesát let od vzniku fotografií, jimiž Doisneau (29. června 1964) v Tuilerijských zahradách čirou náhodou (šel zrovna kolem) zdokumentoval instalování soch Aristida Maillola, a to za přítomnosti jejich původního modelu a pozdější zakladatelky muzea Diny Vierny. A specifické lákadlo již ohlašuje také belgická varianta retrospektivy, velkoryse obohacená o celou novou sekci, v níž se představí výběr fotografií spjatých s krajinou a kulturou Belgie, například i včetně fotografií ze Světové výstavy Expo 58 v Bruselu. Tudíž je na co se těšit, i pro toho, kdo už výlet do Paříže do konce týdne nestihne.

Robert Doisneau – Instants donnés – Robert Doisneau – Dané okamžiky, Paříž, Musée Maillol, 17. 4. – 19. 10. 2025; Lutych, La Boverie, 31. 10. 2025 – 19. 4. 2026