Pražský kruh je poslední Brodova kniha, psal ji v pětašedesátém roce, ve svých jednaosmdesáti letech, tři roky před smrtí. Je to tedy bilance, finální akord v mnohaleté práci na celoživotním tématu. Tím je obecně pražská německy psaná židovská literatura 19. a 20. století, hlavně od konce předminulého století do druhé války – a konkrétně pak Brodův druh z nejbližších, Franz Kafka. Mnohé tóny už sice zazněly u Broda jinde, třeba v memoáru Život plný bojů nebo v Kafkově životopisném portrétu (obě knihy vyšly česky 1966), ale celek je nový. Nově uspořádaný. Brod vlastně kolážuje, montuje. Jeho výstavba textu je moderní až postmoderní, přirozeně zahrnuje literárněhistorické pasáže, osobní, snově laděná vyznání, citace z básní a korespondence, detailně rozkreslené vzpomínky, ale i ostřejší party jako nápravy různých nedorozumění, omylů a „scestných“ interpretací – třebas kolegů, co se vytrvale starali o stejné téma, jako byli Klaus Wagenbach nebo Peter Demetz. A všecko je to psané s nadšením, živelně, s hlubinným zájmem, stejně jako solidním znalostním backgroundem. S osobní odpovědností i rizikem omylu. Brod byl lačný; lačně četl, psal i žil. Navíc byl zřejmě múzický, jeho kniha plyne celých těch dvě stě šedesát stránek samospádem, jakkoli meandruje, rozbíhá se v digresích, přeskakuje v čase i prostoru.

Brodova empatie a senzibilita

Pražský kruh je Brodův aposteriorní koncept. Je to spíš čtverec než kruh. Literární skupina na přátelské bázi: on, Kafka, Oskar Baum, Felix Weltsch. Všichni pak tvůrčím způsobem napříč: mezi filozofií a literaturou, novinařinou a beletrií, soustředěnou analýzou a rozevlátou reportáží, slovem a obrazem nebo hudbou. A taky napříč světadíly, městy (Prahou, Berlínem, Jeruzalémem) a dějinnými epochami, dramaticky vynucenými první a druhou světovou válkou. Když Brod svou práci psal, byli už všichni jeho druzi z kruhu po smrti: Weltsch zemřel v roce 1964, Baum 1941, Kafka 1924. Přesto ten text není nějaké smutné, zaprášené muzeum voskových figurín, naopak – Pražský kruh je roztočená, roztančená scéna, kde defilují mrtví jako věčně živí. Ostatně jedním z nejsilnějších míst Brodovy knihy je pasáž, kde autor vypráví svůj sen, jímž vrací mrtvého Kafku zpátky do života. Je to sen-vyznání, sen jako touha „zůstat spolu“. Sen jako projekční plátno Brodovy silné, až milostné emoce, kterou ke Kafkovi choval; ale taky sen jako vize Kafky-sionisty. Ostatně Brod modeloval Kafku odjakživa jako vizionáře, proroka, trochu mystika; ve své knize ho označuje za „humanistického žida“ a „náboženského socialistu“, pro nějž bylo psaní zjevováním, zázrakem, který neomylně ukazoval cestu.

Všecko to Brodovo psaní kolem Kafky a pražského kruhu má dvojí autorskou, respektive osobnostní, lidskou kvalitu. Vlastně jednu, ony to jsou spojité nádoby: Brod byl empatický, měl jemnou senzibilitu, zvládal druhé skvěle „číst“, do hloubky a kontextuálně, a pokud se mýlil, neměl problém s reflexí. Jeho výklad života a díla Franze Kafky, potažmo historického významu pražského kruhu pak není projekcí jednoho, co chce přičinlivě vyšplhat po zádech druhých do pater, kam by jinak neměl přístup (jako třeba Čapek v Hovorech s T. G. Masarykem); daleko spíš jsou tady ve hře údiv, pokora, tichá radost, že se něco tak velkého přes veškerou objektivní nepřízeň a subjektivní ztráty povedlo. V té souvislosti stojí za připomínku poprava Broda, kterou si dopřál ve své esejistice Milan Kundera. Spisovatele si podal svou oblíbenou metodou stalinistické dialektiky: Kafka je dobro, Brod zlo; jeden bůh, druhý ďábel. Kundera odmítl Broda jako čtenáře i jako člověka. Ve svém textu hřímá, že Brod prý zradil přítele tím, že nevykonal jeho vůli a nezničil rukopisy, které měly být zničeny. Ono je to ale dost jinak: Kafka ty dva dopisy, na něž Kundera odkazuje, Brodovi nikdy neodeslal, ani je nedopsal, zůstaly v konceptech, které Brod vylovil po Kafkově smrti z jeho pozůstalých „papírů“. Takže kde je Kundera – a kde Max Brod?

Při čtení Pražského kruhu se vynořuje jiný problém. Mnohá jména, o nichž je v textu řeč, ať jde o Brodovy předchůdce, anebo současníky, nejsou v češtině aktuálně k mání: z jejich díla jsou buď dostupné nanejvýš jednotlivosti, konkrétní básně, povídky, studie (to je případ Weltsche), anebo jsou přeloženy sice celé knihy, ale naposledy zhruba před stoletím (to je případ Baumových románů Pokus o život, 1927, a Soud lásky, 1931). Ostatně ani ten Brod, na nějž útočí Kundera titulem své obrazoborecké studie Kastrující stín svatého Garty, v češtině neexistuje; román Zauberreich der Liebe (Kouzelná říše lásky, 1928) rozehrává harmonickou partii mezi Gartou a Kryštofem, do jejichž profilů Brod propsal právě Kafku a sebe. Chtělo by to nějaký počin záslužný tak, jako byla antologie Setkání: 13 německých próz z českých zemí (1995), sestavená mimochodem překladatelkou Pražského kruhu Ivanou Führmann Vízdalovou. Anebo rovnou celou řadu takových počinů. Kafkovo loňské výročí a staronový překlad Brodovy poslední knižní práce ukazují, že důvody tu jsou. A budou.