Nová expozice je určena nejen odborníkům, její koncepce je srozumitelná všem zájemcům o výtvarné umění. Hned na začátku zaujme krásný dívčí portrét od Amedea Modiglianiho. Čeští umělci se v expozici přirozeně mísí se zahraničními, jako jsou malíři Maurice Utrillo, André Derain, Suzanne Valadon, Jules Pascin, Marc Chagall, Chaïm Soutine, sochařka Chana Orloff a další.

Situace musela pro tuto výstavu dozrát. Po období komunismu se u nás totiž zprvu připomínaly úplně jiné osobnosti našeho umění, které se výrazně prosadily v mezinárodním měřítku. Byl to především František Kupka, jeden ze zakladatelů a také nejdůležitějších představitelů abstraktního umění, potom Josef Šíma, který měl zprvu blízko k surrealismu, ale svými poválečnými prozářenými obrazy je srovnatelný se slavným americkým malířem Markem Rothkem. A samozřejmě slavná dvojice tvůrců artificialismu a představitelů surrealismu – Toyen a Jindřich Štyrský. V posledních více než třiceti letech se u nás zdůrazňoval hlavně odkaz abstraktních a experimentálních umělců, kteří byli za komunismu takřka zakázaní. A dlouho se zapomínalo na předválečnou nikoli tradiční, ale moderní figurální malbu. Nedávno však zaznamenala velký úspěch výstava nového českého realismu dvacátých a třicátých let minulého století, která se uskutečnila v Galerii hl. m. Prahy (v Městské knihovně) a ukázala, že dnes opět přitahují zájem diváků takové směry jako meziválečný neoklasicismus nebo nová věcnost.

Znovuobjevený François Zdenek Eberl

Vyvrcholením těchto snah a nových pohledů na figurální tvorbu se stala výstava pařížské školy, k níž patří z českých umělců především tři výrazní malíři. Prvním z nich je Georges Kars. Brzy po svém příchodu zapadl do prostředí tvořeného pařížskými umělci různých národností a stal se jedním z nich. S mnohými se přátelil, vzájemně se navštěvovali i ovlivňovali. Maloval hlavně ženské akty a portréty, ale i pohledy do tančíren a vytvořil také několik portrétů Maurice Utrilla, od něhož je na výstavě několik obrazů. Karsovy akty byly svým způsobem blízké nejen Derainovi či Matissovi, ale i třeba Rudolfu Kremličkovi. Z různých souvislostí je zřejmé, nakolik byla Praha s Paříží od konce 19. století a hlavně ve dvacátých a třicátých letech 20. století propojená. Umělecká východiska obou metropolí si byla do značné míry blízká. Praha brzy následovala Paříž osobitou formou kubismu a pak se s ní prolnula tvorbou surrealistů. Ale snad ještě výrazněji moderním věcným i magickým meziválečným realismem.

Georges Kars se zpočátku lehce dotkl kubismu i expresionismu. První směr ho ovlivnil smyslem pro přesnou skladbu tvarů a druhý svou uvolněností a výrazovou drsností. Brzy si však našel svůj vlastní styl, ve kterém dokázal vyjádřit pařížskou atmosféru stejně přesvědčivě, jako třeba Chaïm Soutine, Amedeo Modigliani, Maurice Utrillo nebo Marc Chagall.

Další velkou osobností nového meziválečného realismu se stal Otakar Kubín (Othon Coubine), který začínal se skupinou Osma, na kratší čas se přiblížil kubismu, ale po první světové válce, která – jak říkal – rozdělila jeho život i umění na dvě části, směřoval k neoklasicismu. Také on zaznamenal v meziválečném období velký úspěch, stejně jako Kars měl několik samostatných výstav a byl zván na tematické malířské přehlídky a salony. O jeho díle tehdy vyšlo několik monografií a získal i svého obchodníka s obrazy, který jeho tvorbu propagoval. Usadil se v provensálské vesničce Simiane a maloval obrazy tamní krajiny, které vynikaly svou soustředěnou a dokonale promyšlenou kompozicí. To platí i pro jeho figurální tvorbu a zátiší. O jeho lehce zasněnou malbu projevoval velký zájem americký sběratel Leo Stein, bratr známé spisovatelky a mecenášky Gertrude Stein, která patřila k prvním obdivovatelům kubismu.

Georges Kars i Othon Coubine nejsou dnes tak slavní jako kdysi, ale přece jen nezmizeli z povědomí příznivců výtvarného umění. Zato François Zdenek Eberl, který maloval úžasně působivé výjevy z pařížských barů, kaváren, tančíren i z podsvětí a ze života spodiny – prostitutek, hráčů karet atd. –, byl do nedávna skoro zapomenutý a až v poslední době se znovu objevuje na výstavách a aukcích. Přitom je jeho výpověď o tehdejší době stejně silná jako Coubinova nebo Karsova. Je pro ni však charakteristická drsnost a syrovost, někdy připomínající svou psychologickou pronikavostí malíře německé nové věcnosti.

Výstava však nabízí širší pohled a přináší i ukázky z tvorby dalších českých umělců, kteří odjeli do Paříže a strávili tam delší čas. K nim patřila Edita Hirschová, nadaná česká malířka, která se v Paříži začínala prosazovat, ale v roce 1942 byla zatčena a zahynula v Osvětimi. Výstava připomíná také malířky Věru Jičínskou nebo Miladu Marešovou, které se přiblížily neoklasicismu. Koncepci připravila kurátorka Anna Pravdová, která se dlouhodobě zaměřuje na české umělce působící ve Francii. Podařilo se jí přinést nový pohled na meziválečné období a shromáždit a logicky uspořádat obrovské množství obrazů, kreseb a soch zapůjčených z mnoha našich i zahraničních, soukromých i veřejných sbírek a dokládajících jednu z mnoha tváří evropského umění mezi oběma světovými válkami.