Není jasné, zda Janota vydání tří obsahově rozdílných desek (k dispozici jsou na vinylových elpíčkách a v elektronické podobě) zároveň plánoval, ale podle všeho skutečně ano. Ostatně, podobnou „marketingovou sebevraždu“ nespáchal poprvé, vždyť celý život, ať už nevědomky, či záměrně, dělal všechno proto, aby stál mimo hlavní vyšlapané cesty. V roce 2022 totiž vydal dva tituly, z nichž jeden byl dvojité CD, tedy vlastně také tři nosiče: Vzpomínáš, méďo? a Zatlankou.

Byla to alba pozoruhodná tím, že se při jejich nahrávání spojil – vedle své ženy Romany, houslistky, violistky a zpěvačky – s elitními hráči české jazzové scény. A tak si s Oldřichem Janotou na řadě nahrávek, stejně jako na vybraných koncertech, jež je následovaly, zahráli kytarista David Dorůžka, kontrabasista Jaromír Honzák, klávesista Vít Křišťan a saxofonista Luboš Soukup. To samozřejmě vůbec neznamená, že by výsledkem jejich snažení byl jazz, ostatně stylové zařazování Janotovy tvorby bylo vždy značně pofidérní. Sám Janota označil tato díla za „crossover alternativního folku a jazzu, studii vztahů lichých rytmů a češtiny“.

Obrázky z periferie

Už bylo řečeno, že se od sebe tři aktuální Janotova alba obsahově liší. Na desku Sladká holka z venkova nahrál své starší, někdy i velmi staré písně, k nimž měl hlubší vztah a k nimž se rád vracel i koncertně. Je tu třeba Černobílý rastr, písnička z Janotova období spolupráce s nadžánrovou skupinou Mozart K., přičemž nahrávka písně zde dostala skutečně magickou, až jakoby psychedelickou polohu.

Z téže doby je třeba i Janotův song Třešňový sad anebo „šraml“ Smíchovský pivovar s nesmrtelným dvojverším „Poď se mnou zítra do Futůra / vidí se tam za bůra kultůra“, které coby hláška zdomácnělo u části generace dnešních padesátníků až šedesátníků.

Právě v téhle písni se mimochodem krásně odráží to, co je pro část Janotovy tvorby typické: jednak svérázný vztah k některým částem Prahy, zpravidla takovým, jež jsou vnímány jako „bližší periferie“ (vedle Smíchova třeba Radlice nebo Jinonice), jednak ještě svéráznější smysl pro humor, který se projevoval mimo jiné ve využívání všech vrstev českého jazyka, a jeho propojování se seriózním až vážným podáním songu, což mohlo posluchače často mást, zvlášť v kombinaci se zpěvákovým jaksi „starozákonním“ a mystickým zjevem.

Na albu ale nejsou jen písně z jednoho z vrcholných období Janotovy tvorby (na významu skupiny Mozart K. se shodují písničkářovi fanoušci společně s odbornou veřejností), ale také písně ze začátků Janotovy kariéry v sedmdesátých letech. Třeba song Rána zní za ranou, jehož verš „Na kole z noční směny“ dal v roce 2016 název úvodnímu z osmi cédéček retrospektivního janotovského boxu Ultimate Nothing, které shrnovalo jeho nejstarší dohledatelné nahrávky.

Mrož ve Vltavě

Druhé aktuální album se jmenuje Rumové rachejtle a přináší novou tvorbu Oldřicha Janoty, tedy z bodu, do kterého na své životní a umělecké dráze dospěl. Stejně jako k nahrávání Sladké holky z venkova si do studia kromě své ženy Romany Janotové přizval kontrabasistu Jaromíra Honzáka, s nímž si zjevně „sedl“ už při vzniku předchozích titulů, a tentokrát nově také Bharatu Rajnoška. Tento na české scéně unikátní multiinstrumentalista si do studia nastěhoval skutečnou baterii dechových nástrojů, které ovládá: altovou flétnu, sopránový saxofon, tenor saxofon, altový saxofon, klarinet, trubku, křídlovku a trombon. Nahrávky přitom nejsou v žádném případě přehlceny dechy, Rajnošek spíš nabízí vyhrávky, riffy a plochy než nějaká z řetězu utržená sóla, která by se do tohoto druhu hudby ostatně ani nehodila. V tomto ohledu jsou alba koncipována s velkým vkusem a vzájemnou empatií hudebníků.

Ve finálovém rozpoložení své tvorby se Oldřich Janota dopracoval do polohy, kdy se některé písně ať už formou, nebo tematikou jakoby vracejí někam do osmdesátých let (Růžové balóny) a do Janotova minimalistického období (Láska je víc) a jiné ztratily veškeré zábrany až dadaistického přístupu, ve kterém si Oldřich Janota také v různých obdobích své kariéry liboval. Takové okamžiky jako třeba písnička Mrož („Nebýt to Mars, co bliká na obloze, / byl by to jen vlak, / co najíždí na Železniční most, / a moře, a mrož, / co jde se do Vltavy vykoupat“) jsou na albu nejhravější.

S láskou Panně Marii

Poslední ze tří zároveň vydaných alb se jmenuje Mariánský tanec – a není to náhoda. Přináší písně, v nichž se odrazil Janotův zájem o křesťanský mariánský kult a o samotnou postavu Panny Marie, kterou vnímal jak v duchovním slova smyslu, tak po stránce její ženskosti a mateřství.

Přestože jaksi tradičně máme Oldřicha Janotu spojeného s reflexemi východních náboženství a filozofií a nepochybně takovými obdobími prošel (připomeňme si asi nejslavnější Janotovu píseň Zrychlený vlak, již skupina Mňága a Žďorp nesmírně zpopularizovala pod názvem Cesta může být cíl; tento název vychází z refrénu písničky a je vlastně konstatováním, které by mohlo být esencí buddhistické nauky), ke křesťanství a mariánskému kultu se přihlásil už v roce 2009 albem (a stejnojmennou hudební skupinou pro koncertní vystoupení) Ora pro nobis, kdy už samotný název, tedy Oroduj za nás, k modlitbám k Panně Marii odkazuje.

Na albu, jež tentokrát natočil jen ve dvojici s Romanou Janotovou, nahlíží písničkář svůj objekt z různých pohledů, od vysloveně mystických (Vodopády spící) přes láskyplné (Vítej nám) až po v podstatě epické, které jako by vypadly ze staré české lidové poezie (Putovala Mária). Přitom díky zhudebnění, v němž tentokrát mají velký prostor minimalistická „kolečka“, i interpretaci mají písně přesah, kterým mají šanci oslovit i toho, jehož mariánská témata duchovně míjejí – což ostatně nejspíš byl umělcův záměr.

Na každém ze tří nových alb se představil Oldřich Janota pokaždé jiný a přitom stále stejný. Jako umělec neustále hledající, který obvykle nachází, a když už náhodou zabloudí, bere to jako dobrou zkušenost pro svůj další vývoj. Je nesmírná škoda, že tahle cesta skončila.