Průzkum semaforské kulturní historie začíná zkoumáním uměleckého ústrojenství obou tvůrců od mladých let, Suchého okouzlením Divadlem V + W, jeho inspirací poetismem a Nezvalem především, u Šlitra pak láskou k jazzu, založením Rychnovského dixielandu a oslněním koncerty dixielandového orchestru G. E. Bella v krátkém záchvěvu relativní svobody našich prvních poválečných let. (Kupodivu ani větou není zmíněn anglický komik George Formby, díky němuž i Suchý chtěl být komikem a bendžo se mu stalo hlavním doprovodným nástrojem.) Autor pokračuje Redutou, spoluprací se spořilovským sousedem Ivanem Vyskočilem na tzv. text-appealech, při nichž Reduta praskala ve švech, vzájemným souzněním, které zanedlouho vyústilo v založení Divadla Na zábradlí a první (ovšem i poslední) společné divadelní projekty, hry Kdyby tisíc klarinetů a Faust, Markétka, služka a já, které spíš než „dramata“ byly jen o něco rafinovanější text-appealy.

Je to podrobný popis předsemaforských dějů, se spoustou detailů, které nikde jinde nenajdete. Podrobně je popsán například Suchého dobrovolně-nedobrovolný odchod ze Zábradlí či Šlitrova a Havlíkova role při návratu do Reduty, počátky autorské písničkové tvorby S + Š atd. Pavel Klusák je profesí hudební kritik a publicista a pohled na situaci populární hudby té doby si tu komplexně přečteme možná vůbec poprvé. Že Suchý uvedl na českou scénu rokenrol je patrně známé, charakteristika (skifflového) soundu Akord clubu asi ne.

I hudba ze Semaforu včetně evergreenů je ovšem v knize hodnocena v průběhu desetiletí, ohraničeného tvorbou dvojice S + Š. Čteme o proměnách Havlíkovy kapely, pěveckém výrazu a kultu semaforských star (Pilarová, Hegerová, Matuška, Štědrý, Gott a samozřejmě Suchý), ale také o proměnách dobového vkusu (nástup tzv. bigbítu), ústupu ze slávy a správném rozhodnutí S + Š věnovat se výhradně divadlu.      

Páteř knize však dodává zejména to, že nejen zlatá semaforská éra je nahlížena ve společenském kontextu. Autor dobře ví, že žádný kulturní jev nevisí ve vzduchoprázdnu, je podmíněn dobovou atmosférou a politickou situací. Ta byla v „liberálních“ šedesátých letech rozporná, pohybovala se mezi chvílemi značného uvolnění a poté zas utahovaní šroubů – co jenom bychom za ni v následující tupé a tvrdé normalizaci dali! Suchý se Šlitrem byli přirozenými dětmi své doby a možná si ani neuvědomovali, že jejich divadlo – na rozdíl od mnohých, kteří se kriticky vymezovali vůči stalinismu – je svou autenticitou, hravostí, neoficiálností polickým gestem par excellence. Zlom přichází v osmašedesátém, v roce plném (jak se posléze ukáže zmarněných) nadějí. Semafor se svým semaforským způsobem stává politickou tribunou. Představení, v němž byli S + Š naposled spolu, Jonáš a dr. Matrace bylo – mimo jiné – reakcí na sovětskou okupaci a v jeho finále oba aktéři zpívali: „My jsme ti stoprocentně rozhněvaní muži / My máme v srdci vzdor a v oku plno zloby / Ta naše píseň burcuje a paže tuží / Tomu, na koho náhle padla tíha doby.“ A předcházející vaudeville absurdity Poslední štace byl satirickým podobenstvím poměrů uplynulých dvaceti let. Tato kapitola přináší i cennou vzpomínku Jiřího Menzela na noc z 20. na 21. srpna a zaznamenává nečekaný přerod Jiří Šlitra z vlažného Čecha v patriota.

Vztah „strany a vlády“ k Semaforu se během času proměnil od záludných pokusů divadlo zničit k blahosklonnému souhlasu, který Semaforu putujícímu po propůjčených sálech umožnil získat stálou scénu v dnešní Stýblově pasáži. Je ostudou české divadelní kritiky, s několika výjimkami (Alena Urbanová, Vladimír Justl, Ladislav Daneš a pár dalších), že k tomuto ideologickému honu přidávala rádoby odborné argumenty. Prim hrál Sergej Machonin, který kupříkladu v Rudém právu o Takové ztrátě krve napíše: „Mládež se do Semaforu jen hrne. S čím odchází…“ a nemůže přitom nevědět, že krajně negativní kritika v deníku ÚV KSČ má pečeť ortelu. (Tímto citátem samozřejmě nenaznačuji, že měl podíl na zákazu po premiéře první verze hry, na to byl i stranický kritik příliš malý pán.) Ke cti mu slouží, že po Jonáši a tingl tanglu svůj postoj přehodnotil, stal se semaforským příznivcem a v sedmdesátých letech, už jako disident, napsal do občasníku amatérského Jonáš klubu nejpronikavější recenzi Suchého a Havlíkovy Elektrické pumy.

Klusákův Semafor S + Š je podložen důkladným studiem pramenů – od iniciační brožury Jana Císaře Divadla, která našla svou dobu přes Pickovy Hovory s veverkou ke studiím v odborných časopisech, deníkovým recenzím a vzpomínkám mnoha semaforských aktérů. Klusák vsadil na chronologii a od semaforské prehistorie ozřejmuje dle datace premiéry v Semaforu S + Š, pěkně jednu za druhou. O čem byla, jaká byla, jaký byl její úspěch či neúspěch, a přidává i pár kuriozit, o nichž autor této recenze, který Semafor zná od Dobře placené procházky z vlastní divácké zkušenosti a leccos o Semaforu napsal, neměl ani ponětí. Mám-li být aspoň trochu kritický, musím upozornit i na to, že tato kniha není zcela bez drobných faktických chyb. Například záměna pořadí dvojprogramu Básníci a sedláci / Revizor v šantánu – poslední aktovky se Šlitrovou hudbou už po jeho smrti, ale to je pouhá marginálie.

V samostatné kapitole je decentně pojednána smrt Jiřího Šlitra. Opět vějíř vzpomínek včetně osiřelé rodiny, střízlivá policejní zpráva o vyšetřování Šlitrova tragického konce, úvaha o teoriích, které se kolem něj vyrojily, a kondolenční dopisy od slavných osobností i tzv. obyčejných lidí. Dnes si je už sotva kdo pamatuje, a tak aspoň jeden citát z Jiřího Voskovce: „Skladatel-písničkář, komik, rafinovaný grafik, kreslíř absolutně svého stylu. Jeho linie improvizace letěla s volností draka utrženého ze řetězu a přitom dbalého dynamiky větru, po němž plachtí…“

Pavel Klusák je ročník 1969 a v Semaforu S + Š nic neviděl. Podařilo se mu ale něco nečekaného: při četbě jeho knihy máte neodbytný dojem, že všechny inscenace S + Š viděl, a možná i čtenář, který vzhledem k věku v Suchého a Šlitrově Semaforu nikdy nebyl, bude mít pocit, že viděl všecko. Semafor S + Š byl podle Klusáka nejvýraznějším hlasem své doby, jejíž ozvěna zní do dneška. Dovoluji si k tomuto leitmotivu knihy přidat i cosi z hlediska divadla. Suchý se Šlitrem se vrátili k pokleslým žánrům, šantánům, barům, kabaretům a zpěvním síním a vytvořili z nich něco, co by menší duchové pokládali za nemožné: umění!

Pavel Klusák má pravdu: Jiří Suchý a Jiří Šlitr se zasloužili o stát. Proč by měli toto nejvyšší uznání dostávat jen výjimeční politici?