Motýl svoje pořadatelské elány asi nejvýrazněji aktivoval v roce 2013, kdy „vylisoval“ Briketu, antologii poezie, co vznikala v jeho rodné Ostravě – anebo přes konkrétní texty tutéž Ostravu tematizuje. Bylo to pestré, spontánní, živelně (ne)uspořádané čtení; místy objevné, místy překvapivé, trochu provokativní. Ovšem s pevně danou hranicí: lokální i časovou (1894–2013). Ve Šnytu je toho víc, daleko víc. Žádná hranice tady neexistuje. Takže základní tahy editorovy metody vystupují poněkud výrazněji, jasněji na světlo. Ta kniha se čtenářem cloumá: někdy kladně, jindy méně kladně, od obdivného mručení k rozpačitému mlčení. Aby bylo jasno: takřečený šnyt je vždycky výzva – třetina pivo, třetina pěna, třetina prázdno v půllitru. Čili vlastně napěněné malé pivo. „… výbor je to stejně nespravedlivý jako ta podivná míra v jeho názvu,“ konstatuje pořadatel hned úvodem svého závěrečného slova. Flagelantské alibi? Apriorní odpověď na jakoukoli kritiku? Ono je to nejspíš rafinovanější, šnyt v názvu je samozřejmě metafora: něco tu je, něco tu být nemuselo – něco tu není. Některé básně mají pivo jako téma, jiné se o vybraný nápoj sotva otřou ve druhém plánu. A něco čtenář hledá marně.

Pivo je srostlé s českou literaturou asi jako duše s tělem. Od pozdního středověku po dnešek. Někdy v latině, někdy v němčině, nejvíc ale v češtině. Z piva rostly rýmované studentské srandy (viz například Středověké písně cechu žákovského, 1958); z piva klíčilo, pivem žilo a na pivo ve výsledku trochu dojelo národní obrození; bez piva by nebyl zdejší literární, hudební a výtvarný underground padesátých, sedmdesátých a osmdesátých let minulého století. Motýl ovšem své bádání startuje teprve v 19. století, respektive od předminulého století zvyšuje četnost zařazených příspěvků: obrozeneckého snažení na motivickou notu je tu minimálně, první republiky (jakkoli žila především vínem) trochu víc, posledního půlstoletí ještě víc, éry po devětaosmdesátém ještě trochu víc – a konečně básní, co vznikly po roce 2000, v živé současnosti, je zařazeno nejvíc. Pěkná řada jich byla napsána rovnou pro tuhle knihu. Dějiny tentokrát Motýla moc nezajímají, zajímá ho prvořadě živé obcování s titulním mokem.

Jasně, proč ne? Není to ale venkoncem trochu škoda? Proč v čítance nenašla místo česká literatura psaná německy, latinsky? Proč je spodní hranicí první dekády obrození? Proč jenom jediný nápis z WC? Kde jsou vybraní reprezentanti kategorie „zapomenutých, opomíjených a opovrhovaných“, kterou sympaticky naboural kanonizované dějiny zdejšího písemnictví Ivan Wernisch? Kde vůbec je poezie lidová, když folklor stojí na dvojčlence láska a smrt, živené z jedné i druhé strany často právě konzumací různých alkoholů, nejčastěji piva? Vždyť na téhle půdě toho vyrostlo dějinně asi nejvíc, a možná toho nejhodnotnějšího. Například Karel Vetterl (Guberniální sbírka písní a instrumentální hudby z Moravy a Slezska z roku 1819, 1994): „Já nešťastný pivopitec, / přiznávám se pravdivou věc, / že jsem propil peníze, / v kapse již nemám halíře.“ Karel Jaromír Erben (Prostonárodní české písně a říkadla, 1864): „Pivo, pivo! kdo tě bude pít? / kdo tě bude, pivo, pít, / až já budu v hrobě hnít? / pivo, pivo! kdo tě bude pít?“ Jan Jeník z Bratřic (Když jsem šel okolo vrat…, 2009): „Kdybych já věděla, co dělá Matěj, / já bych mu poslala na pivo zlatej, / Na pivo zlatej, pěkně kulatej, / aby se nabumbal můj zlatej Matěj.“

Ona ta Motýlova koncepce ale trochu hapruje i v jiných vrstvách. Dlouhá řada z těch skoro šesti stovek zařazených básnických textů nemá pivo a jeho konzumaci ani související fenomény jako hospodu nebo restauraci v prvním plánu, mnohdy ani v druhém. Třeba rozsáhlý text Vikiho Shocka je primárně rozloučením s mrtvým kamarádem, básníkem Pavlem Řezníčkem, ódou na jeho fantazie i chápavě-nechápavým pousmáním nad básníkovým buřičstvím a provokacemi; prim tady hraje „člověk mašina cholerik Řezníček“. Jenže kalí tyhle vnějškové disproporce nějak okamžitý prožitek čtenáře? Kalí jeho výsledné dojmy kapitola věnovaná Motýlově domicilu, tedy Ostravě? Nebo kapitola Degustace světových značek, nahodilá probírka motivem piva v překladech cizích autorů: německých, amerických, ukrajinských, slovenských nebo polských? Anebo lehce bizarně pojatá kapitola Pivo dětem?

Ani ne. Ona je ta Motýlova zvichřená subjektivnost, chaotická dostředivost vlastně sympatická. Je to antologie mimo kánon, čítanka po svém, podle svého. Strhávaná okamžitou libostí, emocí editorovy chvíle. Mimo koncepty, programy, úkoly. Jako hlava po sedmém pivu. Ostatně ta kniha vznikala v letech 2016–2024 mimo akademickou půdu, mimo ústavy, archivy, instituce. Šnyt i šnyt jsou dílem hospody. Primárně moravské, jen v jednom případě pražské. Klíčem je právě vzedmutá nálada s napěněným půllitrem v ruce: „Jak sladce zní to slovíčko: / Ty pivénko! ty pivíčko!!“ Jakkoli ani na toho Františka Jaromíra Rubeše se u Ivana Motýla nedostalo…