Dnes obdivujeme zbytky antické architektury v řadě středomořských zemí spojených s počátky evropské civilizace. A navíc si musíme uvědomit, že vznikají i novodobé ruiny buď v důsledku činnosti, která neodvolatelně ničí stopy minulých časů, nebo činnosti, která nové hodnoty vytváří a zároveň narušuje původní ráz krajiny. Ale i nové či budoucí stavby jednou podlehnou času a také se stanou ruinami. Přesto však odkaz starých zaniklých nebo významně proměněných kultur působí na současnost a jistě bude ovlivňovat i budoucnost. Z dávných architektonických skvostů Středomoří vyrostla všechna další období evropské kultury, i když byl jejich odkaz často překrýván příštími vrstvami. Některé doklady minulosti byly někdy jen dočasně zapomenuty, aby se opět vynořily zásluhou archeologů, historiků, restaurátorů a amatérských nadšenců třeba až po staletích nebo tisíciletích, aby tak působily na myšlení dalších generací.

Výstava fotografií Josefa Koudelky dokládá jeho systematickou práci a také jeho schopnost vybrat velmi působivé pohledy do krajiny, jejíž zkoumání hraje v jeho tvorbě tak důležitou roli. A když není hlavním námětem, stává se alespoň prvkem, bez kterého by snímek byl významově ochuzen. Celý obrovský fotografický soubor vznikal v rozmezí let 1991–2017, kdy Josef Koudelka projel řadu zemí od Portugalska přes Španělsko, Francii, Itálii a Řecko až po Izrael, Turecko či Jordánsko a všude soustředil svou pozornost na „ruiny“, z nichž můžeme do jisté míry vyčíst, jakým způsobem se kdysi žilo, jak se vyvíjela společnost, na jaké úrovni byla technika, astronomie, fyzika a také filozofie. Výstava má nápadité architektonické řešení, které se podřizuje fotografově citlivosti a zároveň rozmístěním soklů s fotografiemi naznačuje, co je vlastně hlavním tématem expozice.

Zbývá dodat, že Josef Koudelka celý obrovský soubor vystavený v několika sálech věnuje Uměleckoprůmyslovému muzeu, čímž navazuje na své předešlé velkorysé dary. Není nutné příliš připomínat, že má za sebou řadu cyklů, do nichž se promítá upřímnost, pochopení různých příběhů a situací, vyjádření smutku, zoufalství i radosti, zaznamenání času a proměn spojených s vývojem naší civilizace. Vytvořil dílo obdivuhodné svým rozsahem, formou i obsahem, které se stalo neoddělitelnou součástí nejen naší, ale i světové kultury. Jeho fotografie nás vyzývají k zamyšlení nad dávnými i nedávnými dějinami, nad smyslem celého našeho života, nad jeho stopami, které mizejí a někdy se znovu aspoň v torzech objevují. Přes kompoziční a formální dokonalost fotografií ruin mám jednu výtku. Oproti raným cyklům, ve kterých se s precizností spojovala hluboká citovost, se tentokrát emoce vytrácejí a přes veškerou rafinovanost fotografie působí uponěkud chladně.