Suzanne Valadon (1865–1938) patří k těm osobnostem, jejichž život „mimo normy“ nepřestal nikdy živit interpretaci jejich díla. Její tvorba bude vždy vnímána skrze jedinečnost jejího osobního „příběhu“, ze kterého se místy vynořuje skoro jako mytická figura, jejíž osud je proložen spoustou anekdotických příhod, legend a neověřitelných faktických detailů. Jen namátkou z její skoro až bájné biografie připomeňme například krátké cirkusové angažmá, které skončilo pádem z visuté hrazdy, bouřlivý a svobodný život mezi umělci, včetně vášnivých vztahů se slavnými malíři, jimž pózovala už od svých čtrnácti let. Byl to Puvis de Chavannes, Auguste Renoir či Henri de Toulouse-Lautrec, který jí „daroval“ umělecké jméno Suzanne místo původního Marie-Clémentine, jehož vzhledem k jejímu pózování před „starými“ mistry inspiroval biblický příběh Zuzana a starci. Dále pak vzplanutí k hudebnímu skladateli Erikovi Satie, jemuž věnovala portrét, on jí po rozchodu své monotónní několikahodinové Vexations (Trápení, 1893), poprvé kompletně realizované konceptualistou Johnem Cagem až v roce 1963 za pomoci dvanácti pianistů. Anebo divoké soužití v „hříšném triu z Montmartru“, které tvořila spolu s nemanželským synem, alkoholikem, schizofrenikem, byť nadaným malířem Mauricem Utrillem a s druhým, o generaci mladším manželem Andrém Utterem, který jí byl modelem ke skandálnímu Adamovi… 

Osobnost a dílo v prohloubených vrstvách

Vzácně pohromadě je z fascinujícího uměleckého odkazu Suzanne Valadon ve velkorysých prostorách moderní architektury vystaveno přes dvě stě děl (grafika, malby, kresby – například i ty z osobní kolekce Edgara Degase, jejího prvního obdivovatele a sběratele), to vše spolu s raritním archivním materiálem (dopisy, deníky, dobovým tiskem, fotografiemi). Je ku prospěchu, že výstava se neodvíjí v důsledně chronologickém řádu, ale v tematicky prostupných blocích. Doba, vlivy, život, osobnost a dílo umělkyně se tak daří rozkrývat v prohloubenějších a sofistikovanějších vrstvách, nijak zvlášť zatížených v současnosti prvoplánově se nabízejícím genderovým kalkulem. I když její postavení ženy-umělkyně, způsob, jakým se dokázala prosadit ve světě umění ovládaném muži, zájem o ženské i mužské tělo, svobodný přístup k nahotě a rovněž specificky „syrový“ způsob vidění, jak nekompromisně zachytit pravdu bez jakékoli autocenzury („nelichotivé“ autoportréty a portréty), se možná zdají až v 21. století opravdu současné a aktuální.

„Je třeba být k sobě tvrdý, vědět o sobě, dívat se na sebe zpříma,“ napsala Valadon v jednom ze svých textů, kde také konstatuje, že ji nezajímá krása, ale duše modelu. Tu se jí přímo mistrovsky podařilo zachytit na obraze La Chambre bleue (Modrý pokoj, 1923), který vítá návštěvníky hned zkraje a je považován za jeden z jejích nejpůsobivějších obrazů. Dílo, jímž poprvé nabourala tradiční model nahé odalisky, který – ač poučena na mistrech – zpracovala po svém. Jako manifest ženské svobody a nezávislosti. Cigareta v ústech, knihy, pohodlné oblečení, vlastní prostor. Žena, která není předmětem cizí touhy, nesvádí, neukazuje se pohledu druhých. Je sama sebou a se sebou. V pohodlí a bezpečí vlastního bytí.

Pařížská retrospektiva je rozšířenou verzí výstavy konané v roce 2023 v Centre Pompidou v Metách, kde značně pozapomenutou Valadon „oprášili“ a světu znovu ukázali po téměř šedesáti letech od její poslední retrospektivy ve Francii v roce 1967. Ambiciózní výstavě doprovázené objemnou monografií se podařilo ukázat Valadon jako výraznou uměleckou osobnost s docela radikálním a svébytným pohledem na tvorbu, v níž nechtěla být svazována žádnými školami, proudy, ismy. Návrat moderního umění k figurální malbě v době mezi válkami jí vyhovoval, nikdy ho však nespojovala s realismem, termínem, který tvrdošíjně nahrazovala pojmem „pravda“.

Otevřít diskusi nad proměnlivostí uměleckého úspěchu, vymanit Suzanne Valadon z okrajové zóny umění a místo role outsidera jí přisoudit postavení moderní malířky, která (ač samouk) bez lítosti (i když poučeně) boří zavedená paradigmata, aby nalezla svůj vlastní osobitý výraz a pohled, je, zdá se, hlavní a docela vydařenou snahou současné retrospektivy, jež by snad mohla pomoci opětovně a mnohem zřetelněji zařadit Suzanne Valadon do dějin umění, kterými prozatím přece jen spíš prokmitává.

Na závěr pak už jediné: dvojí připomenutí vazby Valadon k českému prostředí. První se týká její kariéry modelky a setkání s Vojtěchem Hynaisem, který si ji za svého pobytu v Paříži vybral jako předobraz okřídleného Génia slávy pro oponu Národního divadla. Modelem mu stála také pro jeho obraz alegorie Pravdy, jehož verze umístěná v Oblastní jihlavské galerii putovala na prestižní retrospektivu v Metách. Druhé připomenutí se váže už k době největší umělecké slávy Valadon a jejím přátelským poutům k trojici českých umělců usazených v Paříži, jako byli Georges Kars, Othon Coubine a François Zdeněk Eberl, představených v dosud málo známé poloze meziválečných česko-francouzských vztahů na nedávné výstavě École de Paris ve Valdštejnské jízdárně v Praze. Více takových počinů.