Není kruela jako kruela
Radim Kopáč
Můžeme to číst jako dobrodružný příběh svého druhu. Začalo to poslední rok před covidem (2019), kdy měl pražský knižní veletrh a literární festival Svět knihy kolektivního hlavního hosta – vybrané země Latinské Ameriky. Pak, první rok po covidu (2023), to pokračovalo jedenáctidílným rozhlasovým pořadem na Vltavě (Býk a peří z Quetzala. To nejlepší ze současné hispanoamerické povídky), kde byla postupně představena řada nových a novějších latinskoamerických spisovatelů, jejichž dílo ještě není k mání v českém překladu. A teď, jako finále všech těch skvělých aktivit, vycházejí v pražském Argu Kruely – antologie dvaceti povídek rozprostřených „od Pyrenejí k Andám“. Autoři jsou původem ze Španělska a většiny zemí Latinské Ameriky, včetně tak odlehlých a čtenářsky neprobádaných končin jako Salvador, Bolívie, Dominikánská republika nebo Ekvádor; nejstarší autor je ročník 1942, nejmladší autorka pak 1995. Co je spojuje?
Mládenec na karnevalu
Pořadatelka této knihy, renomovaná hispanistka Anežka Charvátová (1965), má ve svém úvodním slovu docela rychle jasno: ti, kdo jsou teď, se ohrazují proti těm, kdo byli včera. Dvacítka zařazených se vymezuje proti autorům generace Roberta Bolaña – která se zase vymezovala proti klasikům druhé poloviny 20. století, spojovaným nejčastěji s proudem globálně rezonujícího magického realismu, jako byli Gabriel García Márquez, Julio Cortázar, Carlos Fuentes nebo nedávno zemřelý Mario Vargas Llosa. To vymezování je samozřejmě patrné ideově, je v zájmu věci, synové se prostě ohrazují proti generaci otců, mají potřebu definovat svou životní a tvůrčí specifiku – ale umělecky, pokud jde o povahu dvacítky zařazených textů, už to tak jasné vůbec není. Možná rovnou naopak. Skrz většinu povídek se propisuje literární zkušenost, minulé syžety a fabule, ať autor chce, anebo nechce; a jsou to ozvuky nejen v tradici samotné latinskoamerické prózy, ale samozřejmě i prózy evropské a severoamerické.
Třeba hned první zařazená povídka, kde je v hlavní roli oživlá kytka – lilie, titulní kruela, bytost vyrostlá z černého snu, organismus, který funguje jako upír, živící se na duchu i na těle druhých; podobně intenzivní atmosféru tušené hrůzy vykroužil například ve svém povídkovém debutu Temný karneval (1947) Ray Bradbury. Nebo šestý text, který profiluje rádoby spisovatele – parazita, bytost tajemně unikavou i přízemně tragickou, zoufalého hráče, jemuž začne jednoho dne dělat nevyžádanou společnost moucha; podobně přišel k neodbytné dvojce poskakujících míčků titulní hrdina z povídky Franze Kafky Blumfeld, starší mládenec (1915). Anebo motivy paralelní skutečnosti, putování napříč časem, bloudění v labyrintu, animace života po smrti. Všecky tyto prvky a postupy, žánrově spadající nejspíš pod vědeckou fantastiku nebo horor, zpracovávají spisovatelé Latinské Ameriky už dlouhé dekády, možná celé století, počínaje Jorgem Luisem Borgesem a Adolfem Bioyem Casaresem a konče třeba Samantou Schweblin.
Escobar a ventil
Zařazené texty se spíš než podle generační příslušnosti dají rozlišit na ose pohádka versus skutečnost. Většina povídek spadá do první kategorie, kde se přirozené snoubí s nadpřirozeným, realitu osvětlují záblesky magického, skutečnost rozkvétá fantazijními výhonky. Například v textu o smutné holce a zachráněné kočce, jejíž koťata začnou fungovat jako nenápadní vykonavatelé pomsty na zlovolném a surovém mužském plemeni. Z opačného břehu jsou pak příběhy, které mají vlastně žurnalistický základ, popisují vybrané úseky z dějin – ať osobních, nebo nadosobních. Kolumbie po Escobarovi: opuštěný muž se svou matkou a dětmi najde životní poklad. Chile 1996: nezaměstnaný otec dvou dcer naletí na inzerát o „velkém castingu“. Venezuela včera nebo dnes: žena podvádí svého muže, opět neúspěšného spisovatele, o němž soudí, že není víc než „otravnej debil“. Španělsko dnes anebo zítra: typizovaný příběh-návod, jak začít, prožít a skončit první, mladou lásku.
Společné mají ty příběhy ale ještě něco: nápaditost, živost a naléhavost provedení. Je to dané jistě částečně formátem povídky – žánrem, který si o hutnost, vývojovou akci, silný motiv a výrazovou přesvědčivost říká rovnou ze své podstaty. Částečně ale ta živost a naléhavost roste taky z bezútěšné reality autorského zázemí, tedy Latinské Ameriky, kde je na denním programu nouze snad jakéhokoli typu: hmotná, sociální, zdravotní, emoční. Vysoká nezaměstnanost a ještě vyšší kriminalita, kolabující rodiny, kolabující státy; prostě rub intenzivně vznícených emocí. Moc srandy si tady čtenář neužije. A vlastně si neužije ani nějakou tu vitální sexualitu, jemnou erotiku; sex je v téhle antologii spíš bolest, tedy pokud je vůbec nějaký. Samotné psaní má ale svou funkci jistou: je to ventil, dočasná úleva, očista. Je to fikční možnost uprostřed všech těch reálných nemožností. Jako by se tady nepsalo o nic menšího než – o život.
Ostatně není kruela jako kruela. Jsou i jiné profilové možnosti než smrtící lilie. Třeba disneyovka z roku 2021, kde titulní Cruella zraje v časech staroanglického punku – takže ve svém charakteru nese jasně pozitivní hodnoty: revoltu a svobodu.
