„Zavedli mě do místnosti bez oken, uprostřed stálo dřevěné křeslo,“ ozývá se ze sluchátek. Moje situace skutečně není tak kritická jako osud Carolyn Mercer, která podstoupila elektrošokovou terapii za účelem léčby genderové identity. VR projekt In the Current of Being nicméně přibližuje divákům její zkušenost sugestivně a věrohodně. Vestou i rukavicemi probíhají vibrace podobné elektrickým impulzům. Stačí pár minut a na zádech mi raší studený pot. Srdce zrychluje. Další baráž vibrací mě knokautuje, vzdávám se a zvedám ruku. „Měli bychom diváky víc varovat?“ ptá se asistentka ustaraně. „Jen je nechte,“ odpovídám srdečně a zjišťuju, kolik lidí atrakci nedokoukalo. Odpověď je vyhýbavá, nezkoumám to hlouběji.

A pak už vděčně čekám na výtah a vyrážím zpět na ulici v centru francouzského letoviska Cannes, kam pálí dopolední slunce. V pořadí 78. ročník vyhlášeného filmového festivalu se zde konal v půli května: červený koberec, soutěž o Zlatou palmu a obří filmový trh, kde se setkávají obchodníci s filmy z celého světa… Už v roce 2017 festival propagoval svůj první krok do světa virtuální a rozšířené reality: premiéroval instalaci Flesh and Sand mexického režiséra Alejandra Gonzáleze Iñárritua na motivy tehdejší uprchlické krize.

Směrem k divadelnímu představení  

Ucelený soutěžní program VR filmů a imerzivních zážitků však Canneští představili až loni. Program tehdy probíhal v moderním školním kampusu, vzdáleném půl hodiny od blyštivého centra města. Jednotlivým instalacím napomohl štědrý prostor i neformální atmosféra. Působilo to studentsky a svobodně. Jednotlivé projekty mě pak překvapily tím, že jim nešlo o pouťové triky, o banální přemisťování virtuálních předmětů, naopak tu bylo několik kusů, které celý zážitek posouvaly směrem k divadelnímu představení.

V kooperační hře Traversing the Mist jsme já i spoluhráči nabrali podobu nahého Asiata a pokoušeli jsme se vyřešit záhadu v homosexuálním hanbinci. Před skupinovým představením The Roaming jsme se museli zout, pak jsme dostali VR brýle, kde jsme se navzájem viděli jako těla s nejasnými konturami. Herci nás uvedli do černobílého putování na americkém Jihu. Připadalo mi, že tohle je skutečně nový druh zážitku: byl jsem zbaven tíhy svého těla a s ním spojeného studu i obav.   

Letos se soutěžní program o devíti položkách přesunul do sklepení zrekonstruovaného hotelu Carlton hned na bulváru Croisette. Prostředí působilo proti loňsku trošičku stísněně, až veletržně: jednotlivé programy běžely v kójích o několika metrech čtverečních.  

Výjimkou byla snad jen interaktivní projekce Beyond the Vivid Unknown režisérů Johna Fitzgeralda a Godfreyho Reggia, známého díky vizuálním dokumentům jako Koyaanisqatsi, kde režisér komentuje vztah přírody a člověka.

To je i případ Beyond the Vivid Unknown: na obří plátno se promítají záběry neposkvrněné přírody. Když přijdu blíž, snímače zachytí mé tělo a v jeho obrysu projektují na plátno druhou vrstvu – továrny, skládky, lidskou industrii. A čím víc nás bude před plátnem procházet, tím víc se tato druhá vrstva dere na povrch. Škoda, že tvůrci obě roviny postupně střídají i na hlavním plátně – pak se mi ztrácí nějaký hlubší smysl, zůstává estetický dojem.

S přibývajícím časem nabírá zážitek určitou meditativní hloubku a dává vzpomenout na loňský výběr, kde takových kousků bylo hned několik. Mohl jsem si sednout nebo lehnout ve vzdušné galerii, mohl jsem nechat všechno plynout! Jaký rozdíl proti vyloženě pasivnímu zážitku z kina, kde musím sedět na sedačce v řadě, dívat se jedním směrem a přijímat vyprávění v daném tempu a čase. Od toho všeho vás VR dokáže osvobodit.  

V Cannes se o to letos pokusila opera From Dust. Vytvořil ji nizozemský skladatel Michael van der Aa. „Natáhni ruku, jako že po něčem šaháš!“ Cvaká spoušť, hosteska si mě fotí. Dalších deset minut trávíme nad dotazníkem, který umělá inteligence zařadí do představení. Vaše oblíbené místo? Ve slabé chvilce to zkusím s horami a nějakou chýší, ale dochází mi, že čím normálnější odpovědi, tím nudnější zážitek. „Uklidňují mě jachty na Marsu,“ slyším se přesvědčivě. Konečně mám na hlavě brýle a kráčím do fantaskního světa, kterým mě provází šest vyrenderovaných pěvkyň. Mám čas objevovat zákoutí pustiny i stanice vysoko na nebi. V pozdější pasáži mě z fantazie vytrhne můj vlastní obraz a též generické AI zobrazení mých předchozích odpovědí. Uznávám, že propojení umělé inteligence, operního zpěvu a 3D renderingu není úplně jednoduchý trik, ale From Dust na mě působí spíše jako skica než hotová instalace.

Imerzivní Cannes, miminko v plenkách

V temné chodbě carltonského sklepení pak vidím známou tvář – Ondřeje Moravce z pražského ART∗VR festivalu virtuální reality a imerzního umění. „Imerzivní sekce v Cannes je jako miminko v plenkách, které pomalu roste,“ všímá si Ondřej Moravec. „Možná ale příliš opatrně.“ O tom se přesvědčíme o pár dní později, když From Dust celou letošní canneskou soutěž vyhraje. „Myslím ale, že není úplně funkční model poroty, která má v čele člověka, který nemá s virtuální realitou žádnou zkušenost – a vítězný film, jehož umělecké kvality jsou dle mého pochybné, to jen potvrzuje,“ naráží Ondřej Moravec na to, že porotě předsedal francouzský dokumentarista a cestovatel Luc Jacquet, který se proslavil přírodopisem Putování tučňáků.

Společně s Jacquetem o ceně rozhodovala například hudebnice Laurie Anderson, ovšem také spisovatelka Tania De Montaigne. Její román Noire se stal předlohou stejnojmenného snímku, který imerzivní soutěž v Cannes vyhrál loni: šlo o dojemnou historickou připomínku statečného činu budoucí bojovnice za lidská práva Claudette Colvin. V polovině padesátých let ji zatkli, když odmítla v autobusu přepustit místo pro bílé. Režiséři Stéphane Foenkinos a Pierre-Alain Giraud si vystačili s rozšířenou realitou, kdy v kulisách starého autobusu vytvořili silnou, ale přitom hravou instalaci, kde se emotivně prolínal příběh s dokumentem a instalací jako z muzea. Odcházel jsem v slzách.  

Historická událost se sociálním přesahem do současnosti je jedním oblíbených z receptů na slušnou imerzivní instalaci. Letos to v Cannes ukázal jak zmíněný In the Current of Being, tak dle mého lépe Lacuna. Maartje Wegdam a Nienke Huitenga odkrývají zapomenutý případ Sonji, která vyrůstala v nacisty ovládaném Nizozemí, odkud se v polovině války dostala do jihoamerického Surinamu, zatímco rodiče zmizeli v koncentračním táboře. Maartje Wegdam zpovídala Sonju několik let a z jejích vzpomínek pak filmařky spletly dokumentární koláž. Nejde tu ani tak o konkrétní příběh, jako spíš o měňavé zrcadlení vzpomínek.  

Mě osobně však z letošního soutěžního programu nejvíc upoutala hříčka tAxI trojice Yamil Rodriguez, Michael Arcos, Stephen Henderson. Usedám do kabiny samořídícího taxíku. Je to skutečný malý renault, otřískaná kabina je vyzdobena svíčkami a má kreolskou náladu. „Kam to bude?“ ptá se taxi hlubokým hlasem. „Někam na pobřeží, chci se ztratit,“ dávám instrukce. „Jo, to já když jel takhle na pobřeží, to tenkrát dopadlo dost špatně,“ konverzuje neviditelný řidič. V tAxI nemám brýle, na stěny okolo taxíku se promítá noční městská krajina, kterou vzlínají písmena a slova naší konverzace. Taxikář vyzvídá, řeč nestojí, občas se chová neurvale, je to čím dál víc halucinační. A taky svobodné, kde každá vteřina nevypadá napsaně.

„Tomu taxikáři říkáme Joe,“ říká mi Michael Arcos, který zmiňuje, že jeden z tvůrců tAxi má zkušenosti z filmu, jiný zase z divadla. „Hlas jsme si vypůjčili od mé kamarádky Barbary z New Orleans. Má takový androgynní hlas drsný jako rašple. Když jsem ale klipy s jejím hlasem posílal umělé inteligenci, zapomněl jsem vyhodit vlastní otázky. Během premiéry v Cannes jsme si všimli, že její hlas začíná být hlubší a hrubší. Po pár dnech nám došlo, že Barbařin hlas v počítači volně zmutoval s tím mým.“ Michael Arcos pak vzpomíná, že nejtěžší na celém projektu bylo, jak dostat renault do Cannes a do garáží v Carltonu. Režisér strávil v Cannes dva týdny, spolu s kolegy byl u své expozice neustále přítomný. „Cením si toho, že Cannes bere imerzi jako nový způsob vyprávění,“ říká Ondřej Moravec a vyzdvihuje, „že kurátoři se zaměřili na širší záběr médií – indie hry, AI instalace, screen instalace a vedle toho VR.“

Jen pro hrst diváků

Chyběla mi však ve výběru nějaká mixed reality experience, na které je poslední dva roky v komunitě upnuta pozornost. O program byl nicméně velký zájem, všechny sloty se zaplnily během pár hodin. Divácká obec je nicméně maličká. „V našem taxíku se svezlo asi padesát pasažérů,“ zmiňuje Michael Arcos a naráží na největší limit současných VR zážitků – jsou pro jednoho nebo nanejvýš hrst diváků. Možnost komerčního využití není dosud valná, kromě festivalů nachází současná imerzivní produkce místo v muzeích a galeriích. Toho jsou si vědomi i canneští dramaturgové. „Letos byl hlavním lákadlem hlavně industry program ‚curators network‘ na katamaránu, který přinesl zajímavý nový koncept propojování XR producentů s kurátory galerií,“ říká Ondřej Moravec. „To na jiném festivalu v takové míře zatím nikde nerozjeli.“

I v rámci festivalového trhu se dbalo na pohled na horizont budoucnosti, kde hranice mezi filmem, VR, ale i videohrou jsou spíše rozostřené. Svůj panel tu měl filmový režisér Fatih Akın s videoherním vývojářem Hideem Kodžimou, který výrazně překračuje hranice své branže – do hry Death Stranding z roku 2019 angažoval světově známé herce Normana Reeduse, Madse Mikkelsena nabeo Margaret Qualley. Nový díl série má pak premiéru na konci června 2025.  

A co čeká VR v Cannes? Přestože se mi letošní soutěž zdála méně objevná než loni, není to už jen atrakce. Jde o svébytné zpestření programu, které nahlíží vyprávění v čase z nového úhlu. Mozaika filmového hemžení okolo bulváru Croisette díky imerzi dostává špetku volnosti, otevřeného myšlení a fyzického zážitku.