Vladimír Procházka, dlouholetý dramaturg a bývalý ředitel Činoherního klubu, vypráví o první chvíli, kdy se se Smočkem potkali – a prý bylo hned jasné, že si rozumí „nějak víc“. Pak už se rozjela intenzivní spolupráce, která trvá celé půlstoletí.

Díl je zároveň pozvánkou na Smočkovu původní novou hru Hermína, která má světovou premiéru 9. února v Činoherním klubu. Hra je inspirována objednanou vraždou novinářky Sabiny Slonkové v roce 2002 a Procházka ji popisuje tak, že je v ní „koncentrovaný Smočkův duševní svět“ – všechno, co ho celý život zajímá, sevřené do jednoho příběhu.

V rozhovoru uslyšíte, co je na režiséru Smočkovi tak výjimečné: jeho neuvěřitelná přesnost, cit pro jeviště a schopnost dostat z herců to nejlepší. Jak říká Vladimír Procházka, v režii někdy rozhodují zdánlivé maličkosti – kde herec stojí, jak blízko je k druhému, jestli se dotkne partnera… A najednou to celé začne fungovat.  

A pokud máte pocit, že dramatik Ladislav Smoček je „jen“ mistr ironie a nemilosrdný pozorovatel, pusťte si pasáž o textu Nejlepší den, vzniklému z autorových vzpomínek na 6. květen 1945 v Plzeň – okamžik, kdy americké tanky vjely na náměstí Republiky. V podcastu zazní, že právě tady se u Smočka zvláštním způsobem otevřely velké emoce: vděčnost, slušnost, dojetí… Text, který nyní vydává Divadelní ústav, je dle Procházky „částečná moralita“. A Vladimír Procházka popisuje situaci, kterou prý v divadle nikdy nezažil: při scénickém čtení se na konci plakalo na jevišti i v hledišti.

Dojde i na legendární Podivné odpoledne Dr. Zvonka Burkeho, které mělo světovou premiéru v roce 1966 a od roku 1990 se v Činoherním klubu hraje znovu jako osudová role Boleslava Polívky. Hra se hojně hrála a dodnes hraje především ve Skandinávii, ale i v dalších zemích: „Smoček totiž umí být krutě přesný pozorovatel člověka… a zároveň je to strašná legrace.“

Příjemný poslech.