S čím sú spojené divadelné začiatky?

Mé začátky souvisí s obdobím základní školy. Na prvním stupni jsme měli úžasnou paní učitelku, která s námi dělala taková milá „minipředstavení“, ve kterých jsme si hráli na stromy nebo víly, namísto hodin češtiny (úsměv). Mě to vždycky strašně bavilo, pokaždé jsem dostala hlavní roli nebo jsem byla vypravěčkou. Pak jsem se přirozeně začala účastnit recitačních soutěží a následně začala navštěvovat Literárně dramatický obor na ZUŠ v Krnově, kam mě paní učitelka přihlásila. Jelikož mě divadlo stále více naplňovalo, po základce jsem chtěla jít na konzervatoř. To mi ale doma neprošlo, protože to podle našich nebyla „pořádná“ škola, tak jsem trochu nedobrovolně nastoupila na gympl (úsměv). Tam to pro mě ale bylo trápení, protože jsem se musela učit matematiku, chemii, a  další věci, které mi nešly, ani mě moc nezajímaly... I po gymplu mě to stále táhlo k divadlu, tak jsem zkusila přijímačky na DAMU. Vzali mě ale až na podruhé.

Ako prebiehalo tvoje štúdium na DAMU?

První dva ročníky byly hodně intenzivní. Bylo to jako takový tábor, kde začínáte den rozcvičkou, pak plníte různé úkoly a máte spoustu aktivit (smích). Nebyla jsem zvyklá vstávat brzy ráno, strávit přes třicet minut v metru z Chodova do centra, a podávat přesvědčivé tělesně-psychické výkony od rána až do večera. Mezi mnou a některými mými spolužáky, byly zprvu jasné určité rozdíly, protože mnozí z nich už byli v divadelním prostředí zběhlí. Pro mě to bylo všechno nové... Ale netrvalo dlouho,  a srovnalo se to. Zvlášť velkým šokem pro mě zpočátku byly herecké hodiny s ráznou paní Evou Salzmannovou (smích) Paní Salzmannová mě ale ve výsledku nejvíce ovlivnila  svým obdivuhodným sebevědomím a přímočarostí. Jinak jsem měla moc ráda Scénickou tvorbu, kterou jsem vnímala jako společnou kreativní dílnu se spolužáky. A zpěv, ve kterém se mi sice zpočátku nedařilo najít správnou techniku a tak jsem si hodně poplakala, ale nakonec jsem ji společně se skvělou pedagožkou Jitkou Osičkou objevila a ze zpěvu se stal jeden z mých nejmilejších předmětů (úsměv).

Zažila si počas svojho hereckého štúdia nejaký zlomový moment?

Ano, když mi Filip Kaňkovský hned ve druhém semestru v prváku dal za úkol hrát postavu matky z divadelní hry Mámení mysli Sama Sheparda. Měla jsem respekt i strach, protože ta postava byla hodně drsná, a ještě k tomu i hulila jedno cigáro za druhým. Zkrátka velká výzva... (smích) Nebylo pro mě vůbec přirozené se od postavy odosobnit, zvlášť když jsem měla být hrubá a křičet na spolužáky. Ale když už jsem byla z té postavy naprosto zoufalá, došlo mi, že i ona je vlastně zoufalá. Byl to zlomový bod, kdy jsem se konečně s postavou propojila. A zároveň jsem si na tom uvědomila, o čem pro mě herecká práce je, jak k ní chci přistupovat a jakým způsobem na postavách pracovat. Díky tomu jsem se už méně bála ze své „ulity“  vyjít na jeviště.

Aktuálne účinkuješ v celkom štyroch absolventských inscenáciách: Ropa (rež. E. Gaydečka), Krysy (rež. L. Jeníček), Potopa (rež. E. Gaydečka) a Biedermann a žháři (rež. L. Jeníček). Ako sa ti hrajú tvoje postavy?

Všechny mé postavy mi vyhovují. Některé jsou složité a dramatické, jiné zlobivé a zábavné.  V postavě Babetty Biedermannové si zároveň mohu dovolit experimentovat s mimikou a tělem, v tom se popravdě vyžívám (úsměv). Každou z nich se zároveň snažím hrát tak, abych to byla co nejméně „já“. To se bravurně daří u brigádnice Sofie z Potopy, kde mi k svéráznému hereckému projevu dopomáhá i výrazná maska. Vždycky si na tomto představení nejvíc užívám, když jdu po představení mezi diváky před divadlo. Málokomu dojde, že mě právě viděli na jevišti. Z mnoha stran pak slýcham, že jsem „chameleon“. Nejsložitější postavou pro mě byla Paulína v inscenaci Krysy. Hned první scénu začínám porodem, což je pro mě stále výzva. Ta postava působí jako obrovská emocionální horská dráha. Je krásná tím, že při každé repríze cítím, vnímám a zkoumám něco jiného a nikdy pro mě není stejná. Neustále ji poznávám, a protoo mě tak baví.

V čom konkrétne pre teba v súčasnosti spočíva výnimočnosť divadla?

Jelikož jsem přirozeně introvertní povahy, divadlo je pro mě vlastně velmi nepřirozené prostředí.  Ale je to paradoxně místo, kde zapomínám na všechny strachy, které mě svazují, což mě ve výsledku velmi osvobozuje. Mám dojem, že na jevišti moje existence dává smysl, a zcela sobecky si za tím jdu.

Kto ťa v oblasti divadla momentálne najviac inšpiruje?

Obecně mě teď hodně baví tvorba Michala Háby.

A čo konkrétne divadlá, ktoré ťa oslovujú?

Divadlo X10, Divadlo Na zábradlí nebo Činoherní studio v Ústí nad Labem, se kterými jednou toužím spolupracovat i profesionálně.

Chcela by si si v budúcnosti vyskúšať aj nejaký iný žáner okrem činohry?

Činohra pro mě zůstává prioritou, ale jsem samozřejmě otevřená i jiným žánrům, ráda bych si třeba vyzkoušela muzikál (úsměv).

Čomu by si sa venovala, ak by ťa na DAMU neprijali?

Mou touhou bylo mimo jiné stát se překladatelkou z němčiny. Možná bych se vydala touto cestou. U učitelství, které jsem studovala, bych asi nezůstala (úsměv).