Původní komedie ze současnosti či blízké budoucnosti Potopa, která má zaslouženě pozitivní ohlasy, je pro něj výjimečná především tím, že stojí na novém českém textu od vrstevníka; napsal i režíroval ji spolužák z DAMU Eliáš Gaydečka. Radek oceňuje její energii i způsob, jak vznikala: „Je to svěží, nám psané na tělo. A vždycky jsme tam mohli ty situace vytvářet s režisérem. Rozumí nám, a i když se neshodneme, pokaždé vymyslíme cestu, která je pro nás super a baví nás.“

Současně se loučí se školou – v červnu končí DAMU. Prakticky už ale školní režim uzavírá právě Potopou: další školní projekt opustil proto, že se mu začaly vrstvit profesionální závazky. „Uvolnili mě, protože mám zkoušení v Arše a ve Švandově divadle. Místo jednoho zkoušení v Disku mám dvoufázové – ráno i odpoledne.“

Ve Švandově divadle zkouší klasiku, Romea a Julii, hraje Benvolia. V Arše projekt s generační souputnicí z FAMU Adinou Šulcovou, která stojí i za inscenaci Shrex: Hra o přežití, jež se hraje momentálně v Rock Café. Je to podle něj věc, která funguje jako přesná komunikace s publikem, které by do divadla normálně nešlo:

„Třetí rok to máme úplně vyprodáno… Je to takové divadlo pro mladý, co nesnášejí divadlo. Což myslím s nadsázkou, ale ne zas až tak moc.“

Když přijde řeč na to, jestli si jako herec chodí pro inspiraci do hlediště, přiznává paradox profese: „Do divadla se dostanu vlastně málokdy. Ne proto, že bych nechtěl, ale když zkoušíte a k tomu hrajete, je to jako Mordor, nedostanete se ven. Už chápu, proč je tak těžké pozvat kolegy herce do divadla, aby opravdu přišli.“ Přesto má jasné preference:

„Nejradši chodím na Zábradlí, do Dejvic, do Švanďáku, nebo do Národa na cokoliv.“

Herec se ale objevuje v čím dál více filmových a televizních projektech. „Mě fakt baví obojí stejně.“ Rozdíl mezi médii vnímá, ale zajímá ho jejich průnik: „Naturalistické herectví na kameru, přirozenost, která se dá trošku divadelně zlomit – to mě hodně baví.“ Přiznává, že jeho divadelní DNA je hodně tělové: „V divadle jsem víc psychofyzický, všechno jedu přes pohyb a přes nějakou masku, lámu čtvrtou stěnu, vyskakuju si z role a různě stříhám – a to se teď snažím dávat i do filmu, aby to nebylo jen autentické odříkávání věcí. Chci dávat taky něco ze sebe, samozřejmě i v dlouhoběžných seriálech.“

Práce před kamerou přibývá: „Seriál Bratři a sestry, pak jsem točil Metodu Markovič, na OnePlay ještě jeden nebo dva seriály, menší roličky.“ Kombinace školy a praxe byla chvílemi náročná: „Občas horší, aby mě uvolnili a abych mohl něco dělat mimo. Ale já to chápu, chtějí, abychom dostudovali… a hlavně moje babička chce, abych dostudoval. Vychovali mě prarodiče, jsou to mí velcí kritici.“

Když mluví o vlivech, nezůstává u frází. V jeho ročníku je prý jméno jasné: „Kdybyste se zeptala každého ze všech šesti kluků z naší třídy, tak nejvíc samozřejmě Ondřej Vetchý.“ Popisuje ho téměř mytologicky: „Náš otec, mentor, duchovní vůdce, plukovník… modla.“ A s humorem líčí, jak jeho vůdčí styl prosakuje třídou: „Nosí maskáče, všichni začali nosit maskáče. Má žlutý brejle, tlačítkovej telefon… Naučil nás autenticitě.“ Dokonce mají mezi sebou interní „voldemortovský“ vtípek, že každý „má něco od toho Vetchýho“ a že kdyby umřel, složí z těch „viteálů“ „nového Vetchého“. Vedle něj zmiňuje druhý pevný bod: „Paní Eva Salzmannová… naše hlava ročníku, naše máma.“ A dodává, že i ostatní pedagogové byli důležití: „Pánové Dočekal a Burian, paní Slouková – všichni se o nás starají svým vlastním způsobem. Pan Pacek mi například úplně otevřel tělo. Nemohl bych si přát lepší pedagogy. Škola mě naučila úplně všechno, než jsem sem nastoupil, byl jsem úplně mimo. Nevím, jak to dělají herci bez DAMU.“

Část rozhovoru se dotýká generačního divadla. Říká, že ho zajímá především humor, ironie a postironie: „Libí se mi, že Potopa není to hrozný drámo… Je to drama jen v momentech, ale hrozně rychle shozený vtipem.“ Právě přes humor prý dokáže tragédii uchopit přesněji: „Já se směju a pak i rychleji, v nadsázce, kupříkladu pochopím, že ta postava je fakt v háji.“ Zároveň srovnává s jinou inscenací, kde hraje a která je naopak čistě temná: „Krysy… to je úplně drámo, drámo, drámo.“

A pak je tu jeho herecký „guilty pleasure“ – role, které nejsou líbivé.

„Baví mě hrát postavu, která je nechutná…“

říká a dodává, že ho víc baví „role, který jsou jiný, než abych byl hezkej“. Romantického prince by mu prý stejně „ani nikdo nedal“ a tak ho víc baví jít do postav na okraji: „Feťák, vyhnanec, spodina – tyhle divnolidi hraju rád.“ A když je postava „divná“, rád si ji „zpitvoří“ a „udělá z ní postavičku“.

Do toho všeho vstupuje ještě hudba – jeho druhá, životně důležitá linie. „Dělám hudbu, která mě vlastně živí,“ říká a chce se jí určitě věnovat i do budoucna. Hudba je zároveň únikový prostor a způsob, jak se nezničit přetížením: „Vždycky si potřebuju od nějakých věcí odpočinout… utíkal jsem do hudby, abych byl vyváženej… abych se těšil na to druhý.“

Proto je opatrný i v úvahách o angažmá. Není to odmítnutí tradice, spíš sebezáchovný plán: „Myslím si, že není moje cesta úplně být v angažmá a zkoušet pět věcí za rok… mě to hrozně vyčerpává.“ Ideální by pro něj bylo něco pružnějšího: „Zkoušet dvě věci ročně, mít měsíční pauzy, odpočinout… a dávat energii do jiných projektů a do tý hudby.“ Zatím prý ale tápe: „Nemám na to vůbec žádnou mapu.“

Když se stočí řeč na sny, směje se sám sobě – i přes babiččin ostrý kriticismus. Na Nově prý jednou řekl, že milník je „zahrát si Hamleta v Národním divadle“ – a doma dostal vynadáno: „Babička mi řekla, že to je tak strašně mainstream basic odpověď… že jsem úplně tuctovej.“ Jenže sny jsou sny a on je pojmenovává dál: „Hlavní roli v nějakým velkým divadle… zahrát si na Zábradlí nebo v Dejvicích.“

A pak přidá ještě jednu pevnou divadelní lásku: „Hrozně mě baví Havlovy hry… v Brně jsem viděl Ztíženou možnost soustředění… Vernisáž… absurdní dramatika je pro mě zásadní. Když to nedává smysl a dává to smysl nějakej potom.“ A jako připomínku vlastních kořenů znovu vytáhne klasiku, kterou poznal už ve škole: „Eugene O´Neill, Smutek sluší Elektře… hrál jsem Orina… toho bych si určitě někdy chtěl zahrát ještě jednou.“

V jeho odpovědích se pořád dokola vrací jedno: chuť pracovat, ale zároveň potřeba nenechat se prací sežrat. Zní to méně jako fráze a víc jako realistický plán člověka, který právě přechází z DAMU do praxe.